Šípková Růženka

· XIV ·

Zdálo se mí, že spím s Laurel, a probudil jsem se provinilý a zpocený v její posteli. Za oknem už svítalo a před oknem stála Beth. Nakláněla se do sychravého pobřežního rána a její nahé tělo vypadalo jako z mramoru.

Odhodil jsem deku, kterou mě přikryla. Prudce se otočila a ňadra se jí zavlnila.

„Venku je nějaký muž.“

„Co tam dělá?“

„Plave na vodě.“

Ovinul jsem si osušku kolem beder a vyšel jsem ven. Muž ležel na hladině s roztaženými končetinami v místě, kde se tvořily vlny. Obličej měl ponořený ve vodě, jako by pozoroval mořské dno, a pohupoval se na vlnách. Brodil jsem se k němu pěnou příboje. Voda stoupala kolem mého těla jako tekoucí bolest. Byla pichlavě ledová s hnědavým nádechem. Dále od břehu se prostírala na hladině nafta jako trudovitá zvlněná kůže.

Plaval jsem s hlavou nadzdviženou co nejvýše z vody. Když jsem se přiblížil k utopenci, měl jsem dojem, že jsem se ocitl v neobvykle chladném pásmu. Snažil jsem se mrtvého uchopit za vlasy, ale ruka mi sklouzla po jeho lebce. Byla téměř lysá a mastná od nafty.

Po úporném zápolení s kluzkou mrtvolou se mi podařilo uchopit ji za ruce a převrátit. Jedna paže plácla do vody jako zlomené křídlo. Obličej měl rozbitý – avšak bylo těžko odhadnout do jaké míry, protože na něm lpěla vrstva nafty.

Popadl jsem utopence za límec košile a táhl ho ke břehu. Převalila se přes nás vlna a vyrvala mrtvého z mého sevření. Sklouzl ode mě do hnědé pěny, převalil se, a když narazil na písčité dno, kutálel se blíž a blíž ke břehu.

Beth čekala na smáčeném písku již oblečená, s bosýma nohama. Rozběhla se a podržela mrtvého, dokud jsem se k němu nedostal i já. Chytili jsme ho každý za jednu paži a táhli dál od břehu na suchý písek, jako kdyby voda nebo nafta mu mohly ještě ublížit či poškodit jeho promáčený tvídový oblek.

Otřel jsem muži cípem osušky tvář. Byla těžce zohavená: jedna očnice byla rozražená. Na tváři a na lebce měl muž zvrásněné jizvy připomínající popáleniny. Nebyly nové.

„Co myslíš, že se mu stalo?“ zeptala se Beth. „Nespadl z vrtací plošiny?“

„Je to možné. Ale vrtací plošina je odtud daleko – nejméně pět až šest kilometrů. Nezdá se mi, že ležel tak dlouho ve vodě. Nemá na sobě ani pracovní oděv. Možná že spadl z lodi anebo ho smetly a odplavily vlny s pobřeží. Je to drobný chlapík.“

Když jsem to říkal, uvědomil jsem si, že jsem ho viděl, dokud ještě žil. Byl to ten holohlavý plachý muž, kterého jsem spatřil ve společnosti mladšího muže v Blančině rybárně na přístavní hrázi.

„Znáš ho, Beth?“

Sklonila se nad mužem a prohlížela si ho: „Neznám. Nikdy jsem ho neviděla. To je někdo docela cizí.“

Napřímila se a otočila hlavu. Její matka vyšla v tu chvíli z domu a pustila se dolů po schodech na pláž. Beth mi pravila tichým nevýrazným hlasem:

„Neříkej mi před maminkou Beth, prosím tě. Nikdo mi tak neříká.“

„Dobrá, Liz.“

„Ani tak ne, prosím tě. Říkej mi paní Somervillová, když už mě budeš muset oslovit.“

Sylvia došla k nám, oblečená v těžkých vlněných šatech, v nichž vypadala jako řeholní osoba neurčitého pohlaví. „Co to tu vidím?“

„Pan Archer spal v domku pro hosty. Spatřil tohohle muže ve vodě, doplaval k němu a přivlekl ho sem.“

Sylvia pohlédla z dcery na mě pochybovačnýma, zkoumavýma očima ve vrásčité chlapecké tváři. „Co navrhujete, abychom s ním udělali?“

„Nejlepší bude zavolat policii,“ pravil jsem.

„To odmítám učinit, dokud se nedozvím, kdo to je a kdo ho zabil. Umíte si jistě představit, jak by to nafoukly noviny, rádio a televize. Víte přece, co nadělali povyku kolem několika mrtvých ptáků.“

Sehnula se s ruka…