Setkání v márnici

KAPITOLA 19

Hotel Neptun stál uprostřed postranních ulic, mezi neony obchodní části města a tmavým pobřežím. Jeho vlastní neonové světlo hlásalo „POKOJ S KOUPELNOU 1.50 dol.“ Rozsvěcovalo se a zhasínalo jako tep srdce. U vchodu do hotelu se nacházel bar, kde sedělo několik námořníků a pár dívek s nočními výrazy ve tvářích. Hotelová hala byla jen matně osvětlená a prázdná. Zeleně natřené stěny vrhaly sinavé odrazy na tvář Molly a její světlé vlasy získaly barvu lesního medu. Rozhlížela se kolem, jako by v takových místech nebyla poprvé.

Recepční, který držel noční službu, vstal za přepážkou. Byl to mladý muž s temnou pletí a krátce přistřiženými vlasy. Měl na sobě lesklou šarlatovou košili a barevné šle.

„Chcete dvojlůžkový?“ zeptal se s cynickým podtónem.

„Ne.“

„Když si ji vezmete do jednolůžkového, platíte stejně jako za dvojlůžkový.“

„Jsem policejní důstojník.“

Pokrčil rameny, projel si prsty svého ježka a přistoupil s úsměvem až k nám. „Proč jste to neřekl hned?“

„Bydlí tady u vás muž jménem Arthur Lemp?“

Vrhl pohled na desku s klíči. „Lemp je pryč.“

„Kdy odešel?“

„To vám neřeknu. Dnes večer jsem ho neviděl a včera večer taky ne.“

„Kdy jste ho viděl?“

„Před dvěma dny, večer, jestli se nemýlím. Tady je noc jako noc.“ Mávl rukou dlaní k zemi, jako by uhlazoval povrch těch nocí.

„Kdo byl s ním?“

„Já jsem s ním nikdy nikoho neviděl. Je to samotář.“

„Žádní kamarádi?“

„Nikoho jsem neviděl. Vždycky přicházel sám. Vídával jsem ho pouze večer, když se přišel vyspat. A to bývalo hodně pozdě, asi jako teď.“

„Kde vlastně trávil večery?“

Obrátil svou výmluvnou ruku. „Jak to mám vědět? V barech? Já nejsem jasnovidec. Měl takový přelétavý výraz v očích.“

Molly si odkašlala.

„Vyměnil ho za výraz čistě márnicový,“ řekl jsem.

Mladý muž se dotkl prstem úst a pak si promnul nos. „Je mrtvý?“

Přikývl jsem.

Molly mne uchopila za loket. Její rozčilený šepot mi syčel do uší: „Mně jste neřekl, že je mrtvý. Tahal jste mě za nos. Přivlekl jste mne sem podfukem.“

Setřásl jsem její ruku a hovořil jsem k recepčnímu: „Lemp byl zavražděn dnes ráno, za městem. Potřeboval bych se podívat do jeho pokoje.“

„Máte na to povolení?“

„Nepotřebuju povolení. Tady jde o vraždu. Ten člověk je mrtvý.“

Pokrčil svými úzkými rameny, sundal klíč s kovovou destičkou ze závěsu a pošoupl ho přes pult.

„Doufám, že víte, co děláte. Je to pokoj tři sta sedmnáct. Nebude vám vadit, když s vámi nepůjdu? Nemám nikoho, kdo by za mne zaskočil. Od výtahu zahnete doleva. Je to poslední pokoj vzadu, až u nouzového schodiště.“

„Díky.“ Obrátil jsem se k Molly. „Vy půjdete se mnou.“

„Já tam nechci jít.“

„Nemůžu si dovolit nechat vás tady samotnou. Co kdybyste se rozhodla utéct a dostala se tak do dalších nesnází?“

Vzal jsem ji za paži a odvedl k výtahu. Výtah sice protestoval, ale dovezl nás až do třetího patra. Zatočili jsme doleva a šli kolem řady malých červených světýlek až na konec chodby. Molly začala zpomalovat krok.

Za stěnou a za dveřmi se ozývaly lidské zvuky, zvuky neklidného spánku, alkoholický smích, zvuky prchavé lásky. Byl jsem příliš unaven na to, abych vnímal tíhu životů, která na mne padala z obou stran úzké chodby.

Klíč se otočil volně v zámku a umožnil nám, abychom vstoupili do pokoje. Vypínač za dveřmi nám pomohl rozsvítit lustr u stropu. Dvojice čtyřicetiwattových žárovek osvětlila matně železnou postel, umyvadlo v rohu, rozviklanou skříň a několik yardů prošlapaného koberce.

Malým jednoduchým, zpola zastřeným oknem bylo vidět na nouzové schodiště, vlastně spíš na železný žebřík.

„Tak tady tedy bydlel,“ řekla Molly pohrdavě. „V téhle díře, A to mluvil o norkovém kožichu a o autě! Byl to vždycky špinavý, starý lhář.“

„Jak se zdá, docela dobře zvládáte svůj žal.“

„Proč ne? Vy jste neviděl, co mi udělal. Koukněte se.“

Shodila kabát, sáhla dozadu po zdrhovadle a rozepjala si na zádech šaty. Její kůže od šíje dolů byla pokryta křížem krážem modročernými podlitinami, které přecházely do zelena a žluta.

„To mi udělal svým mexickým opaskem té noci, co jsem se s ním rozešla. Víte, co řekl? Proč to udělal? Říkal, že by udělal všechno za trochu lásky. Říkal, že je starý a nikdo ho nemá rád. Proto mne zbil!“

„To je mi líto.“

„Mně je to taky líto, ale jeho mi líto není.“ Zatáhla si zase zip. „Dokud budu mít na zádech tahle znamínka, sotva dostanu nějakou šanci jako modelka.“

„Teď se, Molly, posaďte a buďte chvíli zticha. Mám práci.“

Posadila se na jedinou židli, která v místnosti byla a dívala se na zeď. Malíř tu vymaloval stěny a strop myriádami malých měsíčků, které vypadaly jako stopy kopyt po armádě nočních můr.

Ve skříni nic nebylo, ani na věšácích za dveřmi. V zásuvkách stolu nebylo také nic. Přistoupil jsem k posteli, která byla čerstvě ustlaná a stáhnul jsem pokrývku i prostěradlo. Nenašel jsem nic. Jen na matracích byly hnědé skvrny. Zvedl jsem matrace a postavil je ke zdi. Pod postelí bylo Lempovo zavazadlo.

Bylo z hnědého plátna a kraje byly vyztuženy hnědou kůží. Kůže byla odřená a zámek byl zřejmě už delší dobu zničený. V kufříku byl papírový balíček z čínské prádelny, který jsem ani nepovažoval za nutné otvírat. Malá lá…