Osudový nepřítel

Ross Macdonald

99 

Elektronická kniha: Ross Macdonald – Osudový nepřítel (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: macdonald-ross09 Kategorie:

Popis

E-kniha Ross Macdonald: Osudový nepřítel

Anotace

Napínavý příběh, v němž detektiv Lew Archer řeší náročný případ s příliš mnoha otazníky a odhalí rodinné tajemství.

O autorovi

Ross Macdonald

[13.12.1915-11.7.1983] Americký autor detektivních románů Ross Macdonald (vlastním jménem Kenneth Millar) se narodil roku 1915 poblíž San Franciska, ale vyrůstal v kanadském Ontariu.Zde začal také navštěvovat střední školu, ovšem poté, co jeho otec odešel od rodiny, začal spolu s matkou cestovat po různých městech v Americe. Na Michiganské univerzitě vystudoval postgraduálně literaturu. Ještě v Kanadě poznal svou manželku Margaret, se kterou...

Ross Macdonald: životopis, dílo, citáty

Podrobnosti

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, , ,

Název originálu

The Instant Enemy

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Osudový nepřítel“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

kapitola 31

Než jsem zamířil zpátky do Los Angeles, navštívil jsem naposled paní Fleischerovou. Přišla ke dveřím v černém klobouku a kabátu. Obličej měla čerstvě nalíčený, ale pod šminkami vypadal bledý a netečný.

Zdála se už téměř střízlivá, ale velmi nervózní. „Co chcete?“

„Ty pásky.“

Rozpřáhla ruce v rukavicích. „Kde nic není, ani smrt nebere.“

„Nevykládejte. Říkala jste, že víte, kde jsou, a můžete je dostat.“

„No, ale už tam nejsou.“

„Dala jste je policii?“

„Možná že jo, možná že ne. Budete mě teď muset nechat jít. Čekám taxi.“

Začala přede mnou zavírat dveře. Opřel jsem se o ně ležérně, ale pevně. Očima netečně vzhlédla k mému obličeji.

„Tak co je?“

„Rozhodl jsem se zvýšit nabídku. Dám vám dva tisíce.“

Pobaveně se rozesmála. „To je sakra málo. Pakatel. Kdybych nebyla dáma, řekla bych vám, co můžete udělat s těma svejma mizernejma dvěma tácama.“

„S kým jste mluvila?“

„S velmi sympatickým mladým mužem. Choval se ke mně jako džentleman, což někteří lidé neuměj.“ Vehementně kopla do dveří, ale zablokoval jsem je rameny. „A on mi řekl, jakou mají ty piksly s páskami skutečnou hodnotu.“

„Kolik?“

„Deset táců,“ řekla pyšně jako vítěz uvyklý na své výhry, vítěz, který se vysmívá poraženému.

„Koupil si je od vás?“

„Možná že ano.“

„To už znám. A možná že ne. Mohla byste mi ho popsat?“

„Vypadal velmi pěkně, měl hnědé vlnité vlasy. Vypadal mnohem líp než vy. A taky byl o pár let mladší,“ dodala, jako kdyby mohla přetrumfnout svého manžela prostřednictvím starýho kámoše Jacka Archera.

Popis se mi na nikoho nehodil, kromě Keitha Sebastiana, což mi připadalo nepravděpodobné. „Jak se představil?“

„Nepředstavil se.“

Znamenalo to zřejmě, že jí zaplatil v hotovosti, jestli jí zaplatil. „Deset táců je spoustu peněz,“ řekl jsem. „Doufám, že je nehodláte nosit s sebou jen tak.“

„Ne, chci –“ Kousla se do spodního rtu a umazala si přední zuby od rtěnky. „Do toho vám vůbec nic není, co hodlám udělat. A jestli nevypadnete, zavolám policii.“

To byla poslední věc, kterou by asi udělala. Měl jsem jí ale už dost a sebe taky, že se s ní zdržuju. Objel jsem blok a zaparkoval za rohem. Po chvilce přijel z druhé strany žlutý taxík. Zastavil před jejím domem a slabě zatroubil.

Paní Fleischerová vyšla ven a nesla si světlemodrou cestovní kabelu přes rameno. Nastoupila do taxíku. Sledoval jsem ho až na dálnici a po dálnici na sever k místnímu letišti.

Nesnažil jsem se zjistit, kam paní Fleischerová letí. Nezajímalo mě to. Neodjížděla by z města, kdyby neprodala ty pásky.

Jel jsem jižně do Woodland Hills a měl jsem pocit prázdnoty, neužitečnosti a marnosti. Zřejmě jsem přechovával tajné přání, že bych nějak mohl Davymu pomoct, aspoň mu zachránit život a dát mu dlouhodobou šanci se napravit.

Přání týkající se jiných lidí většinou nevycházela. Langstonova víra v Davyho se zvrátila do tajného trojúhelníku, který znamenal přesný opak toho, co měl zdánlivě znamenat. Začínal jsem se bát, že šance, kterou jsem dával tomu děvčeti, bude také promarněna.

Bernice Sebastianová mě pustila do domu. Byla bledá, deprimovaná a černé oči se jí třpytily. Od našeho seznámení měla poprvé v nepořádku účes. Vepředu na šatech měla popel od cigaret a potřebovala učesat.

Vzala mě do obývacího pokoje. Zalilo mě sklánějící se slunce, které sem pronikalo vysokým oknem.

„Dal byste si kávu?“

„Ne děkuji: Ale docela bych se napil skleničky vody.“

Přinesla mi ji formálně na podnose. Působila dojmem, že se takovými formalitami snaží udržet pohromadě všechny odstředivé kousky svého života. Vypil jsem vodu a poděkoval jí.

„Kde je váš manžel?“

„Pryč na jednom ze svých poslání,“ pronesla suše.

„Nejel náhodou do Santa Teresy?“

„Nevím, kam jel. Pohádali jsme se.“

„Chcete o tom mluvit?“

„Ne. Není to zrovna věc, kterou bych měla chuť komukoli zopakovat. V podstatě jsme jeden druhého obviňovali z téhle katastrofy.“

Sedla si na podnožku čelem ke mně, pokrčila kolena a držela je u sebe semknutými prsty. Každé její chování mělo půvab a ona to věděla. Rozpačitě ke mně obrátila pěknou, neupravenou hlavu.

„Řeknu vám, kvůli čemu jsme se hádali, když mi slíbíte, že nebudete nic dělat.“

„Co nechcete, abych dělal?“

„Nechci, abyste se snažil jakkoli zastavit Keitha. To by byla zrada.“

„Zastavit ho v čem?“

„Nejdřív mi to slibte.“

„Paní Sebastianová, to nemohu. Slíbím vám jedno: neudělám nic, co by ublížilo vaší dceři.“

„Ale Keithovi ano?“

„Když se ukáže, že každý chce něco jiného, udělám pro Sandy vše, co bude v mých silách.“

„Tak já vám to teda povím. Má v úmyslu ji odvézt ze země.“

„Vykašlat se na kauci?“

„Obávám se, že ano. Mluví o Jižní Americe.“

„To není dobrý nápad. Bylo by pro ni velmi obtížné se sem někdy vrátit a pro něho taky.“

„To vím. Řekla jsem mu to.“

„Jak na to chce sehnat peníze?“

„Obávám se, že chce zpronevěřit peníze. Zřejmě se hroutí. Nemůže zkrátka vystát pomyšlení, že by Sandy měla přijít před soud a možná i do vězení.“

„Je stále na psychiatrické klinice, ne?“

„Nevím.“

„Zavolejte tam a zjistěte to.“

Bernice odešla do pracovny a zavřela za sebou dveře. Slyšel jsem ji, ale mluvila příliš tlumeně, takže jsem nevěděl, co říká. Vyšla ven s vyděšenou grimasou ve tváři.

„Vzal ji z kliniky.“

„Kdy?“

„Asi před hodinou.“

„Zmínil se, kam ji vezme?“

„Ne.“

„Nebo něco nenaznačil?“

„Dneska ráno mluvil o tom, že poletí do Mexico City a potom snad do Brazílie. Neodjel by ale, aniž by m…