Najít oběť

2. KAPITOLA

Vysoký muž v šedivém všedním obleku otevřel dveře márnice. Když vycházel, jen taktak že nevrazil oslnivě šedobílým stetsonem do horního futra. Plácl dlaní do betonové stěny a řekl uniformovanému muži před sebou:

‚Čert aby to vzal, copak se Tonymu stalo?“

Šerifův pomocník pokrčil rameny: „Možná maléry kvůli ženské. Znáte přeci Tonyho.“

„Ano, znám Tonyho.“

Šerifův kráčející stín se protáhl ke mně. Tvář pod střechou klobouku byla dlouhá a hubená jako jeho postava a osmahlá údolním sluncem. Třebaže šerif byl na svůj úřad mladý, asi tak v mých letech, viděl jsem, jak se mu od koutků očí rozvětvují jizvy staré bolesti a uzavírají z obou stran jeho rty. Oči měl hluboce posazené a tmavé jako okna strašidelného domu.

„To vy jste ho přivezl?“

„Ano, já.“

„Vy nepocházíte z Las Cruces, že ne?“

„Z Los Angeles.“

„Jo ták.“ Pokývl hlavou, jako bych se přiznal ke kdovíčemu strašnému. „Řekněte nám své jméno a adresu.“

Řekl jsem mu své jméno, Lew Archer, a adresu své kanceláře na Sunset Boulevardu. Šerifův pomocník si obojí zapsal. Šerif si přitáhl druhou židli a posadil se obličejem ke mně.

„Já jsem šerif Church. Tohle je Danelaw, můj odborník na identifikaci. A jaképak máte vy zaměstnání, pane Archere, kromě toho, že děláte milosrdného samaritána?“ Jestli se Church pokoušel být bodrý, nedařilo se mu to.

„Jsem soukromý detektiv.“

„No to je ale náhoda. Nebo není? Co jste dělal tam na silnici?“

„Jel jsem. Jsem na cestě do Sacramenta.“

„Dneska večer nebudete,“ řekl šerif stroze. „V dnešní době se nevyplácí dělat milosrdné samaritány. Bohužel se budete muset podrobit určité dávce ouřadování. Budeme vás potřebovat už kvůli ohledacímu řízení.“

„To chápu.“

„Budu-li moct, uspíším to – zítra nebo pozítří. Počkat, dneska je čtvrtek. Můžete zůstat až do soboty?“

„Budu-li muset.“

„Dobrá. A jak se stalo, že jste ho sebral?“

„Ležel v příkopu pár kilometrů na jih od námořní základny. Podařilo se mu vztyčit se na kolena a zamávat na mě.“

„Byl tedy ještě při vědomí? Povídal něco?“

„Omdlel, dřív než jsem se k němu dostal. Nerad jsem s ním hýbal, ale neměl jsem možnost telefonovat a nebyl tam nikdo, koho bych poslal pro pomoc. Položil jsem ho na zadní sedadlo do auta a zatelefonoval jsem pro sanitku z prvního místa, ke kterému jsem dorazil.“

„Kde to bylo?“

„Byl to Kerriganův motel. Kerrigan na tu záležitost zajímavě reagoval. Zdá se, že Aquistu znal, a nechtěl ho tam vidět ani živého, ani mrtvého. Jeho paní zavolala sanitku.“

„Co tam paní Kerriganová dělala?“

„Zřejmě se starala o recepci.“

„Copak tam nebyla Kerriganova vedoucí? Slečna Meyerová?“

„Jestli byla, já ji neviděl. Záleží na tom?“

„Ne.“ Šerifův hlas se zvýšil. Ovládl jej. „To je poprvé, co slyším, že Kate Kerriganová pracuje v motelu.“

Danelaw vzhlédl od notesu: „Byla tam celý týden.“

Church se na něho podíval, jako by měl další otázky, avšak spolkl je. Ohryzek mu viditelně poskočil.

Řekl jsem: „Kerrigan byl trochu pod párou. To možná vysvětluje jeho chování. Ptal se mě, jestli jsem toho muže nezastřelil sám.“

Skoupý úsměv sevřel šerifova ústa. „Co jste mu na to odpověděl?“

„Že jsem toho člověka nikdy předtím neviděl. Myslel jsem si, že to dám do zápisu, pro případ, že by ještě něco žvanil.“

„Za daných okolností to není špatný nápad. A teď kdybyste mi ukázal místo, kde jste ho našel.“

Vstali jsme oba zároveň. Jeho kostnatá ruka mě popadla za rameno a pobídla mě směrem k východu. Nedalo se uhádnout, zda to bylo gesto povzbuzení, či rozkazu. Pro všechny případy jsem mu rameno vyškubl.

Šerifovo auto bylo nové černé mercury speciál bez úředního značení. Jelo za mnou na jih z města cestou, kterou jsem přijel. Večerní přestávka v dopravě skončila. Teď byla úplná noc. Od jihu probodávala údolí jedna světla za druhými, zablýskla mi do očí a zmizela. Ze severu nás dojelo druhé úřední auto.

Minuli jsme opuštěný tábor a já začal pozorovat okraj silnice. Paprsky světlometů z vozů za mnou prohledávaly příkop jako…