Mrtvý úsměv

Kapitola dvacátá devátá

V půl desáté jsme byli v mé kanceláři ve West Hollywoodu. Zavolal jsem si telefonickou službu v nepřítomnosti: v sobotu volal jistý pan Elias McBratney z Beverly Hills a bude volat zase v pondělí. James Spinoza mladší od firmy Spinoza – plážové úbory si přál, abych mu co nejdřív zavolal ohledně toho manka. Nějaká dáma, která odmítla uvést svoje jméno, se mne snažila dovolat čtyřikrát mezi osmou a desátou minutou a devátou hodinou a dvacátou minutou. Poděkoval jsem telefonistce a oznámil, že až do odvolání si hovory beru sám.

Stolní lampu jsem zhasl. Kancelář tlumeně osvětloval obdélníkový pruh bílého světla, které sem padalo výplní ve skleněných dveřích odvedle. V měnivém světle z bulváru bylo vidět proti oknu dívčí siluetu.

„Jen se podívejte na ta světla po celém okraji hor,“ řekla nadšeně. „Ještě nikdy jsem tohle město neviděla v noci. Je tak jiné a tak vznešené.“

„Jiné určitě.“

Stál jsem za ní a pozoroval přejíždějící auta. V přítmí jsem se cítil Sylvii velmi blízko a jenom jsem si příliš uvědomoval čas. Reflektory vždycky zazářily a zmizely jako pestrý sled okamžiků hroužících se z temnoty do temnoty.

„Jednoho dne budeme muset město zvednout a dát pod ně řádné základy.“

„Mně se líbí takové, jaké je,“ řekla. „Nová Anglie, to jsou samé základy a nic jiného. Kdopak dá na základy?“

„Třeba zrovna vy.“

Otočila se a její rameno o mě zavadilo, jako kdyby mě pohladila sama tma. „Ano, to je pravda. Vy, Archere, máte základy, viďte?“

„To zrovna ne. Já mám jenom takové gyroskopické zařízení. A bojím se, aby se mi nezastavilo.“

„To je lepší než základy. A nevěřím, že se vůbec něčeho bojíte.“

„To byste se divila.“ Uchechtl jsem se jako cynický strýček a nakonec jsem se opravdu zasmál. Sylvie se nepřidala.

Vtom prudce zazvonil telefon. Sáhl jsem po sluchátku.

„Haló!“

Nic. Jen tlumené bzučení, chvění tenkého drátu v prostoru. Na druhém konci cosi klaplo. Hluchá linka.

Položil jsem sluchátko. „Nikdo tam.“

„Třeba to byla ona. Bess.“

Ve světle z ulice byl Sylviin obličej bílý a oči rozšířené.

„Pochybuji. Mou adresu nemůže vypátrat.“

„Co myslíte? Přijde?“

„Určitě. Potřebuje peníze na únik.“ Poklepal jsem si na náprsní kapsu plnou bankovek.

„Na únik,“ řekla Sylvie jako turista, který zrovna pochytil cizí slovo. „To musela vést a ještě pořád asi vede bídný život. Já jen doufám, že přijde.“

„Je to tak důležité?“

„Musím se už dovědět, co je s Charlesem.“ A tlumeně dodala: „A taky ji chci vidět.“

„Však ji uvidíte.“ Ukázal jsem na skleněnou výplň ve dveřích a sluchátka zapojená na mikrofon v hlavní kanceláři. „Zůstaňte tady a dělejte si poznámky. Já s ní zůstanu v druhé místnosti. Žádné nepříjemnosti nečekám.“

„Nemám strach. Bála jsem se už moc. Teď najednou je to pryč.“

Osm minut před desátou projel zvolna na druhé straně vozovky směrem od Los Angeles modrý sedan značky Chevrolet. Tvář ženy za volantem zachytil blesk blížících se reflektorů.

„Bess. Zůstaňte tady a buďte tiše! Pryč od okna!“

„Dobře.“

Zavřel jsem za sebou a seběhl po schodech na ulici. Dvě minuty před desátou se chevroletka vrátila a zastavila u chodníku přímo proti vchodu, kde jsem čekal. Třemi kroky jsem přešel chodník, otevřel dveře vozu a přiložil Bess k tělu revolver. Bess povolila nouzovou brzdu a přidala plyn. Vytrhl jsem ze startéru klíč. Chtěla mě poškrabat v obličeji, ale zmáčkl jsem jí prsty.

„Jen klid, Bess! Jste v pasti.“

„Kdypak jsem v ní nebyla.“ A zhluboka si vzdechla. „Jenže dřív se mi to líp snášelo. Teď všude narazím na vás. Tak, milý pane, a co teď?“

„Všechno v klidu, až na to, že budete vypravovat mně.“

„Kdo říká, že budu?“

„Pět táců to říká.“

„Chcete říct, že vy pro mě ty peníze máte?“

„Až si je vysloužíte.“

„A potom jsem volná?“

„Jestli máte jakž takž čisté ruce – tím nemíním nějaké oplétačky s mravnostní policií.“

Nahnula se blíž a zkoumavě mi hleděla do očí; jako by za nimi ležela její budoucnost. Odtáhl jsem se.

„Ukažte mi ty prachy!“

„Až nahoře v kanceláři.“

„Tak na co čekáme?“

Vystoupila z vozu. V žlutých pletených šatech s řadou zlatých knoflíčků to byla plná, úžasná postava. Na schodech jsem ji prohledal; pistoli jsem nenašel, jen ruce jsem si trochu popálil. V osvětlené místnosti se ukázalo, že Bess už není to, co bývala. Minulost jí vyvstávala v obličeji jako skrytý rukopis. Pudr a rtěnka, ve světle zářivky žluté a oranžové, tvořily na pleti rýhy a loupaly se. V pórech u nosu a na šíji bylo vidět špínu. Rozklad na ní pracoval překotně jako zhoubná nemoc, kterou se právě nakazila od svého manžela.

Ucítila na sobě můj zkoumavý pohled a automaticky zvedla ruce, aby si upravila vlasy. Byly zelenavě žluté a místy tmavé. Hádal jsem, že na nich pracovala s kysličníkem před laciným hotelovým zrcadlem polovinu odpoledne ve snaze obnovit bývalou krásu. Napadlo mě: co si asi myslí dívka za skleněnou výplní.

„Na mě nekoukejte,“ pravila Bess. „Já dnes měla hrozný den.“

Sedla si do křesla u venkovních dveří, co nejdál od světla, a zkřížila nohy. Ty na kráse nic neztratily.

„O ten hrozný den jste si už dávno koledovala,“ řekl jsem jí. „A teď spusťte!“

„Na ty prachy se nesmím ani mrknout?“

Sedl jsem si naproti ní a položil mezi nás pět hnědých, balíčků. Ve stolní lampě jsem měl zamontovaný mikrofon. Ten jsem teď zapnul.

„Říkal jste pět táců?“

„Jednáte s poctivými lidmi. Dám vám na to čestné slovo.“

„Kolik vám toho musím odvést?“

„Komplet. Všechno, co víte.“

„To by trvalo léta.“

„No neříkejte. Začneme s něčím jednoduchým. Kdo zabil Singletona?“

„Toho provrtal Leo Durano.“ Upřený zastřený pohled se zase vrátil k balíčkům. „Teď vás myslím bude zajímat, kdo je Leo Durano.“

„Už jsme se viděli. Jeho minulost znám.“

Nic ji nepřekvapilo. „Vy ovšem neznáte Lea tak, jak Lea znám já. A lituju, že jsem ho vůbec poznala.“

„Asi před deseti lety byl potahován pro zneužívání. Ta nezletilá jste byla vy?“

„Hm. To byla ta konekce, co jsem vám o ní vyprávěla, jak měl ty koncese na šatny v nočních podnicích. Vybrali nás stejnou noc a zjistili, že spolu bydl…