Modré kladivo

33. KAPITOLA

Zaparkoval jsem na vrcholu ulice paní Chantryové a sešel jsem k jejímu domu. V rokli za ním se převalovala mlha. Nahoře na kopci byl Biemeyerův dům plný chladného světla. Dům paní Chantryové byl však temný a tichý.

Zaklepal jsem na přední dveře. Asi jsem napůl čekal, že ji najdu mrtvou nebo že bude pryč, protože mě její okamžitá odpověď překvapila.

Jako by tam čekala celou noc, ozvala se skrz dveře. „Kdo je to? Rico?“

Neodpověděl jsem jí. Stáli jsme na opačných stranách dveří v dlouhém napjatém tichu, nepravidelně vyplňovaném hlukem vln, které narážely na pláž jako obrovské nejisté kroky a zase klouzaly zpátky.

„Kdo je to?“ opakovala vyšším hlasem.

„Archer.“

„Jděte pryč.“

„Mám jít pro kapitána Mackendricka?“

Následovalo další ticho, odměřované hlasitými, burácivými kroky moře. Potom odemkla dveře a otevřela je.

V hale se nesvítilo a pokud jsem viděl, nesvítilo se ani nikde v domě. Na pozadí tmy uvnitř měly její vlasy i obličej stejnou stříbřitou barvu. Měla na sobě tmavé šaty s vysokým límcem, které připomínaly, že je vdova, a zároveň ve mně vzbuzovaly pochybnosti, jestli tomu tak doopravdy je.

„Tak pojďte dál, když to musí být,“ vyzvala mě tiše a chladně.

Šel jsem za ní do hlavního pokoje, kde se před několika dny konal večírek. Rozsvítila stojací lampu nad křeslem, stála vedle ní a čekala.

Dívali jsme se na sebe v mrtvém tichu. Po večírku už v pokoji nebylo ani stopy.

Konečně promluvila. „Já už lidi vašeho druhu znám. Jste jeden z těch samozvaných odborníků, co se nemůžou udržet, aby nestrkali svůj zvědavý nos do záležitostí druhých. Nedokážete se prostě dívat, jak si žijou svým životem, a nezamíchat se do toho, není to tak?“

Začervenala se – snad částečně zlostí. Zdálo se mi však, že za tím, co říká, jsou ještě další emoce.

„A vy tomuhle říkáte život?“ ušklíbl jsem se. „Zatajovat vraždu kvůli muži, kterého jste už pětadvacet let neviděla? Spát s takovým dětinou, jako je Rico, aby mlčel?“

Jako kdyby se osvětlení v pokoji náhle úplně změnilo, vytratila se jí z obličeje barva a oči jí ztmavly.

„Takhle se mnou nesmí nikdo mluvit.“

„Měla byste si na to asi začít zvykat. Až budou prokurátorovi lidé předkládat svůj případ nejvyššímu soudu, taky si nebudou vybírat slova.“

„Tenhle případ se nikdy k soudu nedostane. Žádný případ vlastně ani neexistuje.“ Oči však měla napjaté a tázavé, jako by chtěla nahlédnout za ostrou hranu přítomnosti.

„Tak už dost, paní Chantryová. Před pětadvaceti lety byl tady v domě zabit nějaký člověk. Nevím, kdo to byl, ale vy to pravděpodobně víte. Rico ho zakopal ve skleníku. Dneska večer s vaší pomocí vykopal jeho kosti a dal je do zatíženého pytle. Naneštěstí pro vás oba jsem ho chytil dřív, než je stačil hodit do moře. Chcete vědět, kde jsou teď?“

Odvrátila obličej; nechtěla to vědět. Náhle se posadila do křesla, jako by se jí podlomily nohy. Zakryla si obličej rukama a zdálo se, že pláče.

Stál jsem a naslouchal jejím bolestným vzlykům. Přestože byla hezká a přestože byla ve velkém maléru, nedokázal jsem k ní v sobě vzbudit žádný soucit. Vybudovala si život na kostech mrtvého muže a smrt už se jí částečně zmocnila.

Jako kdyby naše myšlenky sledovaly stejnou stopu, zeptala se: „Kde jsou ty kosti teď?“

„Máje kapitán Mackendrick. A má taky vašeho přítele Rica. A Rico mluvil.“

Seděla a vstřebávala to, co jsem jí řekl. Zdálo se, jako by se mi před očima zmenšovala. Drsná inteligence v jejích očích však zůstávala stejná.

„Myslím, že s Mackendrickem si nějak dokážu poradit, má velké ambice. Vámi si už tak jistá nejsem. Vy ale přece pracujete pro peníze, ne?“

„Mám tolik peněz, kolik potřebuju.“

Naklonila se kupředu, zaťaté pěsti položené na kolenou. „Mám na mysli pořádně velikou částku. Víc, než byste mohl kdy v životě dát dohromady. Dost peněz, abyste navždy mohl nechat téhle práce.“

„Mám svou práci rád.“

Zašklebila se a podařilo se jí vypadat úplně ošklivě. Udeřila se pěstmi do kolenou. „Nehrajte si se mnou. Myslím to vážně.“

„Já taky. Nechci vaše peníze. Ale mohla byste mě zkusit podplatit informacemi.“

„Podplatit vás, abyste udělal co?“

„Abych vám dal šanci, jestli si ji zasloužíte.“

„Vy si prostě chcete jen hrát na boha, viďte?“

„To zrovna ne. Jenom bych rád pochopil, co může přimět ženu, jako jste vy, které vůbec nic nechybí, aby kryla nějakou mizernou vraždu.“

„To nebyla vražda, byla to nehoda.“

„A kdo tu nehodu spáchal?“

„Vy mi nevěříte, viďte?“

„Zatím jste mi neřekla nic, čemu bych mohl věřit nebo nevěřit. Vím jenom to, že jste spolu s Ricem vykopali kosti nějakého mrtvého muže a že jste pak Rica poslala, aby je hodil do moře. To byla od vás hloupost, paní Chantryová. Měla jste je nechat pod zemí ve skleníku.“

„Myslím, že ne. Udělala jsem chybu, když jsem nechala Rica, aby to vyřídil. Měla jsem se toho těla zbavit sama.“

„Čí to bylo tělo, paní Chantryová?“

Zavrtěla hlavou, jako kdyby ji minulost zahalila jako roj včel. „Neznala jsem ho. Přišel do našeho domu a chtěl mluvit s mým manželem. Richard ho vůbec neměl přijímat a za normálních okolností by ho taky nepřijal. Jenomže jméno toho člověka mu evidentně něco říkalo. Nařídil Ricovi, aby ho poslal do jeho ateliéru. A když jsem toho člověka viděla znova, byl už mrtvý.“

„Jak se ten mrtvý jmenoval?“

„Na to se nepamatuju.“

„Byla jste u toho, když s ním Rico mluvil?“

„Chvíli ano.“

„A později, když Rico pohřbíval mrtvolu?“

„Věděla jsem, co se děje. Přímo jsem se toho ale nezúčastnila.“

„Rico tvrdí, že jste mu to nařídila vy.“

„V jistém smyslu jsem to asi udělala. Tlumočila jsem jen přání svého manžela.“

„Kde byl váš manžel v době toho pohřbu?“

„Byl v ateliéru a psal svůj dopis na rozloučenou. Je to zvláštní,“ dodala po chvíli. „Často o tom mluvil, že by mohl takhle zmizet. Všeho nechat a začít nový, ničím nezatížený život. A když se mu ta příležitost naskytla, přesně to taky udělal.“

„Víte, kam šel?“

„Ne. Od té doby jsem o něm neslyšela. A pokud vím, neslyšel o něm ani nikdo jiný.“

„Myslíte, že je mrtvý?“

„Doufám, že není. Koneckonců to byl… …