Fergusonova aféra

KAPITOLA PÁTÁ

Na vchodu do Broadmanova obchodu byla policejní pečeť. Přitiskl jsem tvář na zaprášené sklo a snažil se něco uvnitř uvidět. Podvečerní světlo padalo na nábytek a drobné, nepříliš cenné starožitnosti, které Broadman nashromáždil na doby budoucí, kdyby bylo nejhůř. Ale čas se mu zastavil.

Uvědomil jsem si hlasy ve vedlejším domě. Zvýšený ženský a bručivý mužský. Šel jsem blíž a výlohou jsem nahlédl dovnitř do mexické jídelny. Muž v bílé kuchařské čepici hovořil rozčíleně přes pult s černovlasou ženou. Držela se okraje pultu, jako by to byla vysoká římsa, s které by mohla spadnout a zabít se.

„Ale voni ho zabijou!“ křičela.

„Tak je nech. Říkal si vo to.“

„A co bude se mnou, když ho zabijou?“

„Budeš na tom líp.“

Pod vysokou bílou čepicí byly jeho oči jako tekuté hnědé škvíry. Rozšířily se, když zjistil, že jsem za skleněnými dveřmi. Zkusil jsem je otevřít. Byly zamčené. Zavrtěl krátce hlavou a mávl rukou, abych šel pryč. Jeho pohyb byl trhaný, jako když se přesune rameno semaforu. Ukázal jsem na tabulku ve výloze, kde stálo OTEVŘENO OD 19,00 DO PŮLNOCI. Vyšel, pootevřel dveře a vystrčil nos. Ten nos byl delší a ostřejší, než se zdál odpoledne.

„Je zavřeno, lituju. Za rohem na hlavní je dobrá restaurace.“ Pak se na mne podíval pozorněji. „Nejste vy od policie? Viděl jsem vás s panem Granadou.“

„Jsem advokát. William Gunnarson. Mohl bych s vámi chvilku mluvit, pane Donato?“

„Já už jsem o svém bratrovi mluvil s policií.“

Žena přistoupila těsně za něho. Byla mladá a hezká, ale obličej měla napuchlý a zpustošený žalem. S rukou v neupravených vlasech mu nařizovala:

„Nic mu neříkej!“

„Uklidni se, Secundino, neblázni.“ Pak se zase otočil ke mně a usilovně se snažil ovládnout. Na obličeji se mu ostře rýsovaly rýhy jako na popraskané hlíně. „Vy jste slyšel, že policie hledá mého bratra a chcete mi nabídnout svoje služby, že?“

„Ne, tak to není. Chci s vámi hovořit o vašem sousedovi, o Broadmanovi. Tedy o bývalém sousedovi.“

Donato mi zřejmě nerozuměl. „Já nepotřebuju právníka. Nemám ani peníze, abych ho zaplatil.“ Připadalo mi, že skrze mne pokračuje v hádce s přítomnou ženou. „Kdybych měl peníze, šel bych si koupit novej pevnej provaz a pověsil bych se.“

„Lháři!“ ozvala se žena. „Máš spořitelní knížku. A von je tvůj bratr.“

„Já jsem taky jeho bratr. A co udělal von pro mě?“

„Pracoval u tebe.“

„Rozbíjel nádobí. Vytíral podlahu a nechával na ní špínu. Ale já mu za to platil, abyste měli co do huby.“

„Ty jsi někdo, viď?“ Zakroutila při tom pusou.

„To Gus si hraje na velký zvíře. Kope kolem sebe a rozbíjí věci. A já po něm uklízím střepy. Jenže tentokrát je tu jeden velkej kus, mrtvej. Toho zvednout nemůžu.“

„Ale Gus je nevinnej.“

„Nevinnej jako ďábel sám, jo.“

Zaleskly se jí zuby: „Ty lháři sprostej! Tohle neříkej!“

„A Gus snad mluví pravdu? Povídám, že jsem s Gusem skončil. Není už můj bratr. Ať žije, nebo umře, nechci vo něm nic vědět.“ Pak se zase otočil ke mně: „A vy si taky jděte svou cestou, šéfe, ano?“

„Kde je váš bratr?“

„Někde v… co já vím? Kdybych věděl, šel bych a přived bych ho. Sebral mi můj pickup.“

„Jen si ho vypůjčil,“ ozvala se paní Donatová. „Vrátí ti ho. A chce s tebou mluvit.“

„Vy jste ho viděla, paní Donatová?“

Veškerá sdílnost ji opustila. „To jsem neřekla.“

„Tak jsem vám asi špatně rozuměl. Můžeme si někde sednout a pohovořit si? Mám pár otázek, které bych vám rád položil.“

„Vo čom?“

„O lidech, o kterých jste mohla slyšet. Existuje nějaký muž jménem Larry Gaines, například, pracuje jako plavčík v klubu Foothill.“

Oči jí potemněly, ztvrdly a ztratily lesk, byly jako skleněné oči, které se dávají do očí vycpaným zvířatům. „V životě jsem tam nebyla. Nikoho tam neznám.“

„Znáš Tonyho Padillu,“ připomněl jí švagr. A významně se na ni díval.

„Kdo je to, pane Donato?“

„Barman v tom klubu.“

„A co ten s tím má co dělat?“

„Nic,“ řekl Donato klidně. „Ale ani my s tím nemáme co dělat. Omluvte nás teď, šéfe, co říkáte. Vidíte, jaký tu mám rodinný svízele. Tohle není vhodná doba pro návštěvy.“

Ohleduplně, ale pevně za mnou zavřel dveře.

~

Jel jsem taxíkem do klubu Foothill a poslal taxikáře pryč. Mezi cadillaky a sportovními vozy stál ve stínu stromů na parkovišti taky policejní vůz s tajným číslem. Já neměl náladu se s policisty bavit, takže jsem se opřel o kmen jednoho stromu co nejdál od policejního auta, a čekal, až Willsovi lidé vyjdou ven z budovy.

Pouhá představa detektivů v klubu byla absurdní. Bylo to jedno z těch monumentálně nenápadných míst, kde si člověk může myslet, že slunce ještě nezapomnělo na svět. Zápisné v klubu dělalo pět tisíc dolarů a členství bylo nízké, jen tři stovky. I když někdo měl zájem o vstup a pět tisíc, musel čekat, až jeden ze členů umře. A pak ještě musel mít krevní test, aby dokázal, že je něco extra.

Po dvou po třech se trousili členové klubu od devatenácté jamky. Tvářili se, jako by měli žít navždy. Muži s lesklými koženými tvářemi, kteří jezdili za sluncem od Acapulca k Juan-les-Pins, starší ženy vykračující si v pohodlných střevících a stěžující si afektovaně na cenu nápojů či na snížení výdajů klubu na ohříva…