Cesta smrti

20

Vrátil jsem se do arény. Po Simmiem ani vidu ani slechu. Chlápek v pokladně mi lístek prodal, v půli přetrhl a pokynul, abych šel dovnitř. Hlouček lidí už zmizel, kromě několika malých chlapců, zevlujících kolem, bezpochyby toužících vklouznout do arény zadarmo. Sledovali mě vyvalenými tmavými kukadly, plnými němé závisti, až se zdálo, že uvnitř dnes bojuje Hector s Achillem.

V ringu tepal zápas plnými doušky. Tisíc nebo ještě víc lidí přihlíželo lítému boji mezi dobrým a zlým. Dobro tentokrát představoval mladý Ital s ptačím hrudníčkem, jemuž prsa i záda pokrýval černý plášť hustých vlasů. Říši zla zastupoval starší Rus s kulatou pleškou, jakou nosívá církevní představenstvo, ovšem kompenzací mu bylo bohaté zrzavé vousisko, trčící z brady do všech stran. Druhou věcí, která mu přisoudila kartu zla, bylo velké převislé břicho připomínající kapku jen taktak upadnout.

Vylezl jsem na své sedadlo, tři řady od ringu, a minutu dvě sledoval dunění boje. Vousáč uchopil mezi palec a ukazovák pravé ruky chomáč vlasů a delikátně jím škubnul, jako kdyby tahal za liány v očekávání, co z nich asi spadne. Ptačí hruď zavyla bolestí i zoufalstvím, přitom úpěnlivě koulela očima po soudci. Ten, malý kulatý mužík v propocené košili, několikrát Vousáče pokáral za špatné zacházení s kolegou. Vousáč pohrdavě probíral svou zrzavou spleť. Dav bouřil vztekem.

K rohu, kde Ptačí hruď vsedě zakoušela těžká muka, se kolébavě blížil jeho protivník. Bum! Lehce loktem udeřil mladého hrdinu do ramene. Ptačí hruď klesla do kolen, zuboženě sebou zaplápolala jako v průvanu. Zlý ho sepnutými pěstmi klepnul do prsou. Potom arogantně přehlížel dav.

„Zabij ho, Gino!“ křičela čísi babička vedle mě, „vstaň a zabij toho špinavého ruského zbabělce!“ Myslela to úplně a dočista vážně. Podobná hesla vyluzovala celá hala.

Podpořen jejich jásotem se Gino statečně pokoušel vstát. Vousáč udeřil znovu, rychle a divoce. Ginovi se však podařilo ráně vyhnout. Publikum ječelo radostí. Samí šílenci. „Rozsekej ho na kusy! Gino! Gino!“ Zlý se nahrbil a odtáhl pryč. Všichni býci jsou zbabělci.

Jakmile dobrý triumfoval, mohl jsem si dovolit odvrátit od ringu zrak. Najít děvče se zářícími vlasy bylo velice snadné. Seděla přes ring naproti mně v první řadě. Ten chlápek, co ji tam oblézal, nemohl mít víc jak čtyřicet. Vypadal všelijak v letním klobouku s červenomodrožlutou stuhou. Na klopu si přidělal jakýsi odznáček. Děvče mu sedělo na klíně, vypočítavě přejíždělo prsty nahoru a dolů po jeho rameni, hrálo si s knoflíky od vesty, tahalo za kravatu. V obličeji byl červený, viditelně prostopášný, asi někde popil. Nechal ji dělat svou práci.

V ringu právě vousáč polehával na všech čtyřech. Gino chtěl po soudci, aby ho přinutil vstát a bojovat, soudce tedy uchopil zlého Rusa za vous a postavil ho na nohy. Ginův bleskový smrtící útok začal okamžitě. Vyskočil a prokartáčoval zrzavá vousiska špičkou zápasnické boty; nato se mohutný chlap, který pocítil přinejhorším jen lehký vánek, s rachotem zřítil na záda. Ztělesnění dobra mu přistálo rovnou za krkem. Na zpečetění triumfu sešláplo patou chlupatý hrudník. Samozřejmě s citem. Zlý se válel tak dlouho, dokud ho soudce neodpočítal a nevyhlásil Dobrého za vítěze. Hala bouřila. Vousatý otevřel oči, vstal, diskutoval o výsledku, značně živě, byl ale umlčen.

„Ach, ten špinavý podvodník,“ rozčilovala se stará dáma. „Vyhoďte ho ven!“

Zlatovlasé děvče i muž v klobouku zamířili k východu. Počkal jsem, až je budu mít z dohledu, a vyrazil za nimi. Zbytek lidí se zatím podporoval ve vzájemném morálním vítězství, smáli se a štěbetali, v postranních stáncích od chlapců v bílých čepicích kupovali oříšky, pivo, kolu… Dobrý se zlým ruku v ruce opustili arénu.

Když jsem vyšel ven, dvojice mláděte s tatíkem stála vedle pokladny. Pokladník jim přivolával telefonem taxi. Slečna se držela svého kunčafta jako lišejník kamene. Její tvář zračila nevolnost prostoupenou zoufalstvím. Obraz dovršovala otylá ruka objímající útloučký pas.

Když už taxi přijelo, čekal jsem v autě s nahozeným motorem, sto stop od arény. Taxi se zdrželo naložením pasažérů a rozjelo se do ulic. Sledovat je v osvětleném večerním městě bylo snadné, šest bloků rovně kolem mexikánských náleven, u stopky doleva na hlavní silnici, pak rovnou k pobřeží. Znovu jsem jel podél oceánu. Achich ouvej, vlny, samé vlny. Taxi zastavilo, vyplivlo je, zmizelo.

Cílem určení se stal maličký motel mezi veterinou a kolotočem. Modrý neónový nápis nad vchodem široko daleko do tmy vyzařoval jméno Motel Malý záliv. Když jsem přišel blíž, dívčina tvář upřeně pozorovala náprsní tašku v mužově ruce.

Přirazil jsem k druhé straně silnice; za chodníkem zpoza trpasličích palem si stýskal a chruněl oceán jako opilec ve dveřích. Ve stejném směru jsem si odplivl a zamířil do motelu, ostře řezanému stavení s řadou jednopokojových bytů, ústících zezadu do prosklené hlavní chodby. Pod budovou zívala otevřená parkovací plocha, většinou prázdná. Za okamžik jsem spatřil komický pár, jak stoupal po vnitřních schodech. Rozsvítili jen co vešli. Po chvíli stejné schody vyšlápl kluk v tričku. Tiše, závodním tempem pokračoval k jejich dveřím. Přidal jsem do kroku.

Za mnou se ozval rachot, gumy, něco cvaklo. Zvolnil jsem, i když šlo jen o dodávku přivážející veterině živý materiál. Sedl jsem si do stínu na lavičku a pozoroval svit okna. Ani na minutku nezhasli. Kluk v tričku se mnou sdílel zájem o naprosto stejný pár. Bleskurychle se přibližoval k zavřeným dveřím. Když jich dosáhl, přitiskl se ke zdi, strnule klidný vlk na číhané. Nespouštěl jsem ho z očí. Vypadal, že čeká na signál k útoku, který přišel právě… teď! Za dveřmi vypískl ženský hlásek.

Kluk odemkl dveře a vešel dovnitř. Oběhl jsem dům, právě když dveře zavíral. Rozhodl jsem se k činu.

Zezadu budovy byly druhé schody; nahoře se rozšiřovaly, podobné jako celá chodba do slunečné terasy. Přeskočil jsem mrňavý živý plot, vyšplhal po nich, jako stín se přenesl přes chodbu a stejně jako chlapec jsem se přitiskl ke zdi. Zevnitř …