Barbarské pobřeží

28

Rina si sedla za volant Frostova Cadillaku. Já jsem se s Frostem usadil na zadním sedadle. Zraněnou ruku mu Rina chvíli předtím ovázala a vyrobila dokonce závěsnou pásku pomocí několika ručníků z motelu. Seděl a držel si ten obvaz. Odmítal mluvit, jen určoval směr.

Za letištěm jsme zahnuli doprava přímo k pohoří, které leželo holé a rozeklané pod palčivým sluncem. Cesta se šplhala vzhůru a jak stoupala, měnil se hladký povrch ve štěrk. Přehoupli jsme se přes první nízký pahrbek a pohlédli do bílého údolí, kde nic nerostlo.

Blízko hřebene, na vnitřním svahu, byla do boku hory zasazena betonová stavba s kulatou střechou. Neměla okna a podobala se vojenské pevnůstce. Ve skutečnosti to bylo nepoužívané skladiště střeliva.

Frost řekl: „Tam je.“

Rina se otočila dozadu. Nervózně dupla na brzdu a vůz se rázem zastavil. Vyklouzli jsme pod zářivé nebe. Tryskové letadlo na něm právě kreslilo dlouhou bílou jizvu. Řekl jsem Rině, aby zůstala u vozu.

„Můžete schovat ten revolver. Nikdo, kromě ní, tam není,“ řekl Frost.

Nařídil jsem mu, aby šplhal přede mnou po svahu ke vchodu do skladiště. Dveře, pobité zrezavělým ocelovým plechem, byly napůl otevřené. Visela z nich zlomená závora. Otevřel jsem je dokořán a stále jsem na Frosta mířil. Zevnitř vyrazil závan teplého vzduchu. Cítil jsem zápach spáleného masa.

Frost začal couvat, ale já jsem ho donutil, aby vstoupil přede mnou. Stáli jsme na malé plošině a zírali dolů do šera. Betonová podlaha skladiště byla asi o šest stop níže než vchod. Se světlem vzadu padaly naše stíny napříč přes podlahu. Odstrčil jsem Frosta stranou a podíval se, co leželo dole. Bylo tam něco jako mumie, zčernalé a ohořelé.

„Tohle jsi jí udělal?“

Frost řekl nepřesvědčivě: „Kčertu, já ne, to její manžel. S tím by sis měl promluvit. Sledoval ji sem z Los Angeles, tos nevěděl? Utloukl ji a pokusil se ji spálit.“

„Budeš si musit vymýšlet chytřeji. Froste. Já jsem s jejím manželem mluvil. Dopravil jsi ho sem Sternovým letounem, aby podezření z vraždy padlo na něj. Je docela možné, že jsi tělo vezl tímtéž letounem. Ten trik ti ale nevyšel a nevyjde. Žádný z tvých špinavých plánů ti už nevyjde!“

Dlouho mlčel a mlčení bylo přerušováno jen nervózním pomrkáváním jeho víček. „To nebyl můj nápad. To si vymyslil Stern. Taky ten benzín byl jeho nápad. Řekl, že je zapotřebí, aby hořela jako pochodeň a pak nikdo nebude moct zjistit, kdy zahynula. To děvče bylo už mrtvé, víš, a chtěli jsme ji jen spálit.“

Podíval se dolů na mrtvolu. Vyvolalo to v něm hrůzu a zmlknul. Pak náhle vztáhl svou zdravou ruku a zaryl ji do mého ramene: „Nemohli bychom odtud odejít, Lewe? Já jsem nemocný člověk a už to tady nevydržím.“

Vymanil jsem se z jeho sevření: „Teprve až mi řekneš, kdo zabil to děvče.“

Nastala další pauza, kdy se ozývalo jen oddychování. „Isobel Graffová ji zabila,“ řekl nakonec.

„Jak to víš?“

„Marfeld ji viděl. Marfeld ji viděl, jak vyběhla z domu. Vešel dovnitř a tam ležela Hester v pokoji. Měla rozbitou hlavu pohrabáčem. Ten pohrabáč ležel přes její tělo. Nemohli jsme ho tam nechat. Policie by brzy zjistila spojení s Graffem –“

„V jakém spojení byla Hester s Graffem?“

„Isobel si myslila, že spolu spí, nerozebírejme to dál. No pak to bylo na mně, abych něco s tím tělem udělal. Chtěl jsem ho hodit do moře, ale Graff řekl ne – má totiž dům na pobřeží v Malibu. A pak dostal Lance Leonard ten druhý náp…