Stín jednorožce

Kapitola osmá

Každý musí v životě prolít pár kapek krve. Naneštěstí přišla znovu řada na mě a vypadalo to, že nezůstane jen u pár kapek. Ležel jsem skrčený na pravém boku, ruce přitisknuté na břicho. Byl jsem celý mokrý a sem tam mi ještě něco vytrysklo a steklo po břiše. Vpředu, hodně nízko, právě nad pasem jsem se cítil jako roztržená obálka. To byly moje první pocity, když jsem přišel k sobě. A moje první myšlenka byla: „Na co ještě čeká?“ Bylo mi jasné, že coup de grace se nekoná.. Proč?

Otevřel jsem oči. Výhodou bylo, že ať už uplynula jaká chtěla doba, tak si přivykly na tmu. Otočil jsem hlavu. Nikdo jiný v pokoji nebyl. Ale zarazilo mě něco zvláštního a hned jsem nemohl přijít na to, oč se jedná. Zavřel jsem oči a nechal spadnout hlavu zase zpátky na matraci.

Něco nebylo v pořádku a přesto bylo současně všechno oukej…

Matrace… Ano, ležel jsem ve své posteli. Pochyboval jsem, že bych se sem dokázal dostat vlastními silami. Ale bylo by absurdní mě probodnout a pak mi pomoct na lůžko.

Moje postel… Byla to moje postel a současně nebyla.

Pevně jsem sevřel víčka a zaťal zuby. Bylo to mimo mé chápání. Věděl jsem, že moje myšlenkové pochody po utrpěném šoku a s krví, vytékající mi do střev a potom ven, nemusejí být v mezích normálu. Zkusil jsem myslet jasně. Nebylo to vůbec lehké.

Moje postel. Dřív, než si po probuzení uvědomíte cokoliv jiného, uvědomíte si nejprve, jestli se probouzíte ve své vlastní posteli. A tohle byla moje postel, ale…

Potlačil jsem akutní potřebu kýchnout, bylo mí jasné, že by mě to roztrhalo na kusy. Stiskl jsem si nos a dýchal krátkými dávkami ústy. Obklopovaly mne příchuť, zápach a pocit prachu.

Když nutkání pominulo, otevřel jsem oči. Náhle mi bylo jasné, co to je za svět. Těžko říct jak a proč mě dopravili zrovna sem, ale bylo to místo, o kterém jsem předpokládal, že ho už nikdy neuvidím.

Opřel jsem se o pravici a zkusil vstát.

Byla to ložnice mého domu. Toho předchozího. Na místě, které mi patřívalo, když jsem byl Carlem Coreyem. Vrátili mě do Stínu, do toho světa plného prachu. Postel nebyla ustlaná od té doby, kdy jsem v ní naposledy spal, více jak před pěti lety. Stav domu mi byl dokonale znám, protože jsem se tu před několika týdny zastavil.

Popolezl jsem o kousek dál a pokusil se sesunout nohy přes okraj postele dolů. Pak jsem se znovu ohnul v pase a posadil se. Bylo to se mnou na draka.

I když jsem se pro tuto chvíli cítil před dalším útokem bezpečný, bylo mi jasné, že právě teď potřebuji víc než jen bezpečí. Musím sehnat první pomoc a nebyl jsem ve stavu poskytnout si ji sám. Dokonce jsem ani nevěděl, jak dlouho ještě mohu zůstat při vědomí. Takže musím sejít dolů a někam „se vydat. Telefon bude odpojený a nejbližší dům je pěkně daleko odtud. Měl bych asi sejít na silnici. S trpkostí jsem si vzpomněl, že jedním z důvodů, proč mě uspokojovalo právě tohle místo, bylo, že tu vládl řídký provoz. Měl jsem rád samotu, přinejmenším někdy.

Pravou rukou jsem zvedl nejbližší polštář a sundal z něj po…