Pán Světla

V příštích týdnech se tedy Sam začal věnovat každodenním procházkám. Nejprve ze slušnosti, později se vzrůstajícím zájmem, který přerostl v nedočkavý hlad po všem novém. Začal se procházet sám a jeho procházky trvaly stále déle. Ze začátku vycházel pouze dopoledne, potom začal vycházet i k večeru a později zůstával mimo klášter i přes noc.

Koncem třetího týdne seděli brzo ráno Ratri s Jamou na verandě a diskutovali na toto téma.

„To se mi nelíbí,“ prohlásil Jama. „Nemůžeme mu vnucovat svou společnost, když si to nepřeje. Ale venku číhá plno nebezpečí, zvláště pro někoho, kdo se zrovna probudil k životu. Rád bych věděl, co tam celé hodiny dělá.“

„Ať už dělá cokoliv, zdá se, že mu to pomáhá se vzchopit,“ odpověděla Ratri, která zrovna spolkla kousek masa a teď živě gestikulovala. „Už není tak uzavřený. Už víc mluví, a dokonce i žertuje. Pije víno, které mu dáváme. Vrací se mu chuť žít.“

„To ano, ale kdyby se teď měl setkat s nějakým vyslancem velkého triumvirátu, mohl by to být jeho konec.“

Ratri žvýkala další sousto.

„To není příliš pravděpodobné, zvláště ne tady,“ pokývala hlavou. „Zvířata mu neublíží, protože v něm cítí dítě. Lidé mu neublíží, protože v něm vidí svatého poustevníka. Démoni mají strach z dospělých, tak ho taky nechají na pokoji.“

Jama zavrtěl hlavou. „Dámo, to není tak jednoduché. I když jsem větší část svého stroje rozebral a ukryl na místě vzdáleném stovky mil, je skoro nemožné, aby tak masivní přesun energie zůstal utajen. Dříve nebo později někdo tohle místo navštíví. Použil jsem všemožné zastírací manévry, ale stejně nás někdo vypátrá. Budeme se muset odsud odstěhovat. Také bych radši počkal, až se naše tajná zbraň plně vzpamatuje, ale…“

„Nemohou snad nějaké přírodní síly vydávat stejné množství energie jako tvoje přístroje?“

„Ale ano. A dokonce se vyskytují v těchto místech. To byl také důvod, proč jsem se tu ukryl. Je docela možné, že se opravdu nic nestane, ale moc tomu nevěřím. Moji zvědové nehlásí z okolních vesnic nic neobvyklého. Ale doslechl jsem se, že v den jeho návratu se v bouři zjevil, provázen hřměním na nebi, parádní vůz. Bylo to dost daleko odsud, ale nevěřím, že mezi těmi dvěma jevy neexistuje žádná souvislost.“

„Zatím se však nic takového neopakovalo.“

„Nebo o tom alespoň nevíme. Ale mám obavu…“

„Tak odsud odjeďme. Plně respektuji tvé předtuchy. V tomto směru máš navrch nad každým z nás, zapuzených. Mně dá strašnou práci, abych vypadala alespoň pár minut co k čemu…“

„Ty schopnosti, co mám já,“ prohlásil Jama a dolil jí šálek čaje, „jsou prakticky nedotknutelné, protože jsou jiného původu než ty tvoje.“

Usmál se a odhalil své krásné bílé zuby. Úsměv se táhl podél jizvy na levé tváři a odrazil se i v očích. Chvíli se jen usmíval, než pokračoval. „Většina mé moci spočívá ve formě vědění, které mi nemohou sebrat ani všichni bohové karmy. Moc a schopnosti většiny bohů spočívají v jejich zvláštní fyziognomii, kterou většinou ztratí, když se převtělí do nového těla. Mysl se po nějakém čase dokáže i v novém těle při určitém zážitku rozpomenout na své bývalé schopnosti a postupně si znovu vytvoří svou bývalou moc takřka v plném rozsahu. Mně se to podařilo celkem rychle a teď jsem na stejné úrovni jako kdysi. Ale i kdyby tomu tak nebylo, mohu používat své vědomosti jako zbraň…, a v tom je má síla.“

Ratri usrkávala z hrnečku čaj. „Ať už je to cokoliv, co ti říká, že bychom se měli přestěhovat, měli bychom to poslechnout. Jde jenom o to, jak to spěchá.“

Jama při řeči otevřel pouzdro na tabák a ubalil si cigaretu. Ratri si všimla, že se jeho tmavé prsty pohybovaly lehce, jako by hrály na nějaký hudební nástroj.

„Myslím, že bychom se tu neměli zdržovat déle než týden, nanejvýš deset dní. Pak bychom se i se Samem měli odsunout někam jinam.“

Pokývala hlavou. „Ale kam?“

„Navrhoval bych nějaké malé království dole na jihu, kde by nás nikdo nerušil.“

Zapálil si cigaretu a chvíli tiše vdechoval kouř.

„Mám lepší nápad,“ prohlásila Ratri. „Asi víš, že podle toho, jak mi říkají smrtelníci, jsem vládkyní Paláce Karmy v Khaipuru.“

„Chrámu ku…