Nukleoid štěstí

VII.

Nebylo to přesně totéž jako ve Státech.

Po krátkém rozhovoru s Moralesem si svalnatý mladík s hladce oholenou tmavou tváří vyžádal obsah všech mých kapes a poslal mě, abych se nechal vyfotit. V tu chvíli nás s Mariou rozdělili.

Než pořídili moje fotky, trojice mužů, kteří mě zatkli, zmizela, a dva jiní mě odvedli do špinavé zamřížované místnosti a zamkli mě tam. Odmítli odpovědět na moje otázky. Dovolili mi však nechat si pásek a tkaničky, což mi alespoň umožnilo pohodlnou chůzi.

Odvezli nás na odlehlé místo a stanice, okrsek, kancelář, nebo co to vlastně bylo, vypadala, že je to přestavěná hlavní budova staré zemědělské usedlosti. Vybavení cely tvořil kýbl v rohu a vedle kavalce stál džbán s vodou. Jinak byla místnost prázdná. Jediné okno vedlo na plochu posekané trávy, za kterou začínal rozsáhlý bujný porost houštin a plazivých lián, a v dálce byly vidět i nějaké stromy. Cítil jsem se mizerně.

Večeři mi nedali, ale stejně jsem neměl hlad.

Dělal jsem to, co patrně chtěli, abych dělal, to jest: přemýšlel. Což ve mně následně vyvolalo pocit, který zcela zjevně chtěli vyvolat, tedy strach.

Celá věc smrděla jako ten kýbl.

Morales mi na požádání ukázal policejní odznak, a pak už se mnou jednal jako policajt. Chlap za psacím stolem u dveří mi předvedl úplnou ukázku svých služebních pověření a měl jsem z něj pocit, že je až přehnaně pečlivý.

Ale žádný z těch poskoků na sobě neměl policejní uniformu. Zato byli zbytečně pohotoví, pokud šlo o postrkování a svírání paží a ramen.

Navíc se to tam nepodobalo žádné policejní stanici, ve které jsem kdy byl. Nevisela tam vlajka ani zaprášené obrázky soudců, politiků, vyznamenaných policistů na stěnách…

A přestože jsem tam byl údajně kvůli výslechu a oni nevypadali, že by měli zrovna fofr, zatím se mě nikdo na nic nezeptal.

Přistihli mě při řadě lží a vymyšlených historek za velice podezřelých okolností. Nepochybně v podšívce mé náprsní kapsy objevili šperháky, a jestli si mě prověřili u policejních orgánů v místě mého posledního pobytu podle pasu, mohli se od nich dozvědět, že by mě rádi vyslechli v souvislosti s trojnásobnou vraždou. New York – pokud budou pátrat tam – se mohl zmínit o mé nedávné účasti v Berniniho případu. Nedokázal jsem odhadnout, jak na tom v současné chvíli v této věci jsem.

Neviděl jsem jediný důvod, proč by měli výslech odkládat.

Kromě toho, že ve mně chtěli vzbudit strach.

Přemýšlel jsem o nich – a jejich motivech a záměrech. Nechovali se tak, jak by se správně měli policajti chovat, a mně se vůbec nelíbila druhá možnost, kterou to naznačovalo.

Natáhl jsem se na kavalec a sledoval, jak se v cele stmívá. Ze stropu visela vypálená žárovka, připomínající beztvarou lebku pokrytou prachem. Napil jsem se vody. Skopl jsem boty a lehl si s rukama za hlavou.

Byl jsem americký občan. Nespáchal jsem zločin, který vyšetřují. Jakmile to zjistí a poznají, že o tom nic nevím, budou mě muset pustit.

Nebo ne?

* * *

Probudilo mě třesení, a jakmile jsem udělal tu chybu, že …