Známky života

2. dubna 1990 9:35

Marissa a Wendy spolu sice telefonovaly v sobotu ráno, ale Marissa svou přítelkyni viděla až v pondělí ráno u soudu. Když s Robertem vešli do soudní síně, viděli Wendy, Gustava a jejich právníka, kteří už seděli po levé straně v lavicích, které vypadaly jako kostelní. Robert se snažil zavést Marissu k prázdné řadě napravo, ale vzepřela se a šla ke své kamarádce. Wendy vypadala strašně. Hleděla před sebe jakoby v tranzu. Měla červené, zapadlé oči a pod očima kruhy. Bylo jasně vidět, že plakala a pravděpodobně hodně. Marissa se dotkla jejího ramene a zašeptala její jméno. Když Wendy Marissu uviděla, nové slzy se jí začaly kutálet po tvářích.

„Co se děje?“ zeptala se Marissa. Wendy vypadala ještě zdrcenější, než očekávala. Wendy se snažila promluvit, ale nešlo to. Mohla jedině vrtět hlavou. Marissa ji chytla za ruku a vytáhla ji ze sedadla. Šly spolu nazpátek proudícím davem a ven ze soudní síně. Marissa si všimla záchodů a zavedla Wendy tam. „Co je?“ zeptala se Marissa. „Stalo se něco mezi tebou a Gustavem?“ Wendy znovu zavrtěla hlavou a zavzlykala. Marissa ji pevně objala. „Jsou to tyhle právní záležitosti?“ zeptala se. Wendy zavrtěla hlavou. „To ta moje krevní zkouška,“ řekla konečně. „V sobotu mi brali krev. Nejsem těhotná.“

„Ale vždyť to byl jenom ten první test,“ řekla Marissa. „Budou muset udělat ještě další, aby viděli, o kolik hormon stoupne.“

Snažila se mluvit optimisticky, ale věděla, že když si Wendy myslí, že není těhotná, tak asi nebude. Ta zpráva Marissu zamrazila. Dnes ráno, ještě než šli k soudu, se Marissa zastavila v Memorialu, aby jí nabrali krev na stejný test.

„Hormonální hladina byla tak nízká,“ vzlykala Wendy. „Prostě nemůžu být těhotná. Vím to.“

„To mě mrzí,“ řekla Marissa.

„Myslíš, že to, co se v pátek v noci stalo na klinice, mohlo mít na ten transfer nějaký vliv?“ zeptala se Wendy. „Ale ne,“ řekla Marissa, přestože jí v hlavě strašila stejná myšlenka.

„Promiňte,“ řekla žena v těsné minisukni se žvýkačkou v ústech. „Jste některá doktorka Blumenthalová?“

„To jsem já,“ řekla Marissa překvapeně. Žena ukázala palcem přes rameno:

„Váš manžel čeká. Říká, že máte ihned jít ven.“

„Už asi začíná soudní jednání,“ řekla Marissa Wendy. „Musíme tam jít.“

„Já vím,“ řekla Wendy, a ještě pořád plakala. Vzala si od Marissy papírový kapesník a utřela si oči. „Vypadám strašně,“ řekla.

„Mám strach se podívat do zrcadla.“

„Vypadáš dobře,“ zalhala Marissa. 100

Vyšly ze záchodu obě společně. Robert stál těsně za dveřmi s rukama v bok. „Co se zase děje?“ řekl rozmrzele, když se podíval rychle na Wendy. „Přece chápete, že musíte být v soudní síni, když zavolají váš případ, ne?“ Marissa ho tiše oslovila a její tón byl na pokraji slušnosti. „Podívej se, já vím, že je pro tebe těžké to pochopit, ale Wendy je strašně přešlá, protože její poslední transfer embryí se nechytil. Pro nás je to stejně špatné a opravdické jako potrat.“ Robert otočil oči ke stropu. „Pojďte už,“ řekl. „Můžete si to nechat pro psychologa. Nechci, abyste se znemožnily tím, že zmeškáte své stání.“ Navzdory Robertovým starostem nevolali Marissu a Wendy ještě dalších třicet minut. Všichni nervózně čekali a pan Freeborn jim zatím vysvětlil, že případy jdou na řadu podle pořadí, ve kterém zatýkající úředníci vyplnili příslušné papíry. A tak museli čekat, zatímco přehlídka nejrůznějších charakterů byla obviněna ze zločinů jako zabití, loupež, pokus o znásilnění, rozšiřování drog, řízení pod vlivem alkoholu, přechovávání ukradeného zboží, útok a napadení. Konečně v deset dvacet soudní úředník zavolal: „Případy SO-45CR - 987 988 stát versus Blumenthalová-Buchananová a Wilsonová-Andersonová.“

„Tak to jsme my,“ řekl pan Freeborn, vstal a pokynul Marisse, aby udělala totéž. Přes uličku Marissa viděla, jak Wendy a její právník také vstali. Wendin obhájce byl vysoký hubený muž s příliš krátkými rukávy saka, takže jeho paže a kostnaté ruce vypadaly nepřirozeně dlouhé.

Všichni čtyři společně došli z části pro diváky na místo před stůl, za kterým seděl soudce. Soudce Burano vypadal, že ho to vůbec nezajímá. Dál si četl v hromadě papírů, které měl rozložené před sebou. Byl to šedesátiletý podsaditý muž s vrásčitým obličejem, který mu dodával podivné vzezření buldoka. Brýle na čtení mu svíraly špičku širokého nosu.

Úředník si odkašlal, a pak četl hlasitě, aby všichni slyšeli:

„Marisso Blumenthalová-Buchananová, jste tímto obviněna státem Massachusetts z vloupání a porušení domovní svobody.

Přiznáváte vinu?“

„Paní Marisso Blumenthalová-Buchananová, jste tímto obviněna státem Massachusetts z neoprávněného vstupu na pozemek,“ pokračoval soudní úředník dále. Prošel celý seznam obvinění a pan Freeborn pokaždé opakoval, že Marissa se necítí vinna. Když byla Marissina obvinění přečtena a zaznamenána a její odpovědi zapsány, stejný proces se opakoval s Wendy. Pak vstala žena, o které si Marissa myslela, že je to státní návladní. V ruce držela několik archů papíru, nahlížela do nich a oslovila soud: „Vaše ctihodnosti, stát žádá zvýšení kauce, která byla pro tyto dva případy původně určena soudcem. Jsou to vážná obvinění a je nám známo, že na příslušné klinice došlo k závažnému poškození majetku.“

„Vaše ctihodnosti, jestli dovolíte,“ řekl pan Feeborn, „moje klientka, doktorka Blumenthalová-Buchananová, je vážená lékařka našeho státu, která obdržela státní ocenění své práce. Pevně věřím, že by měla být propuštěna pouze na základě své pověsti. Rád bych podal návrh, aby od kauce určené soudcem bylo upuštěno.“

„Vaše ctihodnosti,“ řekl Wendin právník, „rád bych se připojil k návrhu svého ctihodného kolegy. Moje klientka, doktorka Wendy Wilsonová-Andersonová, pracuje v proslulé Massachusettské oční a ušní nemocnici jako oftalmolog. Je také majitelkou nemovitosti ve státě.“ Poprvé od doby, kdy k němu Marissa s Wendy přistoupily, soudce vzhlédl od svých papírů.

Chladným zrakem pozoroval skupinku před sebou. „Snížím kauci na pět tisíc pro každou obviněnou,“ řekl. V té chvíli se ke stolu obžaloby přiblížil …