Záchvat

Kapitola 7

Pátek, 22. února 2002, 16.45

Letadlo pravidelné linky Washington New York se chystalo přistát na letišti LaGuardia. Špičaté siluety manhattanských mrakodrapů se tyčily proti tmavnoucí zimní obloze, světla rušného velkoměsta se třpytila jako šperky, hýřivě rozhozené po obrovském prostoru.

Visuté mosty připomínaly náhrdelníky ze zářících perel, reflektory vlnící se řady vozidel na FDR Dříve vyvolávaly představu nesmírně dlouhé šňůry diamantů, z nichž jiskřila záplava rubínů, když auta přibrzdila. Pestře vyzdobená výletní loď, která se právě blížila k molu na řece Hudson, byla nádhernou broží z orientálních pohádek.

Carol Manningová se otočila od okénka a přelétla očima po ostatních pasažérech. V letadle vládlo ticho, nikdo s nikým nehovořil. Pravidelné cestující už dávno překrásný výhled nevzrušoval, všichni skláněli hlavy k novinám, pracovním dokumentům nebo laptopům. Také senátor Ashley Butler držel v tlustých prstech papíry, které vyškubl z ruky Dawn Shackeltonové, když s Carol téměř tryskem opouštěli kancelář, aby stihli let o půl čtvrté.

Papíry obsahovaly podrobný program na zítřek.

Ráno Carol zavolala jednomu z osobních tajemníků kardinála a domluvila schůzku. Podle Ashleyho pokynů uvedla, že jde o krajně naléhavou záležitost, ale jednání nepotrvá déle než patnáct minut. Otec Maloney připomenul, jak obtížné bude najít v kardinálově zcela zaplněném rozvrhu chvilku pro neplánované setkání, slíbil však udělat maximům a už za hodinu oznámil radostnou zprávu: Jeho Eminence si pro senátora najde čas mezi půl šestou a půl sedmou, konkrétně po formálním přijetí jistého italského kardinála a před večeří se starostou. Carol tajemníkovi poděkovala a ujistila ho, že nezmeškají.

V situaci, kdy spěchali na letadlo a navíc nemohli vědět, jestli je v New Yorku nečeká dopravní zácpa, Carol znovu a znovu obdivovala Ashleyho klid. Jistě, senátor si mě platí, abych se starala za něho, říkala si, ale kdyby se naše role vyměnily a já se měla vyrovnat s tím, co možná hrozí jemu, děsivý strach by mi nedovolil soustředit se ani na nejběžnější věci.

Zato Ashley teď navzdory mírnému třesu ruky svižně obracel stránky a dokazoval tak, že jeho pověstné rychločtení nedoznalo s pokračující chorobou žádné újmy.

Carol si odkašlala. „Promiňte, pane, ale čím déle o celé té záležitosti přemýšlím, tím víc mě udivuje, že jste se vůbec nezeptal na můj názor.

Jindy vás přece má hodnocení zajímají.“

Ashley otočil hlavu a pohlédl na Carol přes okraj brýlí, které mu sklouzly skoro až na špičku nosu. V očích pod nakrčeným širokým čelem se objevil shovívavý výraz. „Moje milá Carol,“ pronesl vlídně. „Na váš názor se nemusím ptát. Jak už jsem vám prozradil včera, moc dobře ho znám.“

„Pak jistě také víte, že podle mého soudu podstoupíte tou léčbou příliš velké riziko.“

„Oceňuji vaši starostlivost, ať už v pozadí tuším jakékoliv motivy, ale své rozhodnutí nehodlám změnit.“

„Je to zcela nevyzkoušený postup. Nemáte sebemenší záruku, že dopadne, jak si představujete.“

„Nemýlíte se, dobrý výsledek léčby mi skutečně nikdo nezaručí. Ovšem stejně tak je pravda, že pokud nic nepodniknu, má jinak neléčitelná degenerativní neurologická choroba zaručeně dospěje do fatálního, v odborné literatuře přesně popsaného stadia. Víte, Carol, můj táta vždycky říkal, že dobrotivý Bůh pomáhá těm, kdo si pomůžou sami. Celý život jsem byl bojovník a rozhodně teď nesložím ruce do klína. Neumím a nechci tiše fňukat. Naopak budu řvát a budu sebou házet, budu kopat a škrábat jako polapený tchoř.“

„A co když kardinál označí váš záměr za nevhodný, nebo dokonce za rouhání?“

„Toho se neobávám, nemíním totiž kardinála o svém plánu informovat.“

„Cože? Proč tedy vůbec letíme do New Yorku?“ V Carolině tónu zazníval hněv. „Doufala jsem, že Jeho Eminence vás třeba během rozhovoru přivede k rozumu.“

„Tuto pouť do sídla severoamerické římskokatolické církve konáme z jediného důvodu: abychom si obstarali kousíček Turínského plátna coby účinnou pomoc a zbraň proti nejistotám té povýce experimentální léčby.“

„Ale jak chcete získat přístup k relikvii, když neuvedete důvod?“

Ashley zvedl ruku jako řečník uklidňující rozvášněný dav. „Dost už, drahá Carol, jinak bych ve vaší přítomnosti musel spatřovat spíš přítěž než oporu.“ Znovu se sklonil k papírům. Letadlo mezitím zahájilo přistávací manévr.

Carol zrudla. Podobné situace se v posledních týdnech opakovaly stále častěji: senátorovo urážlivé chování, její bezmocný vztek. S vědomím, že je na ní až příliš vidět, co si myslí, raději opět otočila hlavu k okénku.

Letadlo dosedlo na ranvej a začalo popojíždět směrem k příletové hale.

Zblízka New York už tolik nezářil. Kolem příjezdových cest a stanovišť taxíků se kupily hromady odpadků a špinavého sněhu. Nevábné, ponuré scenérii odpovídaly i Caroliny protichůdné pocity. Z oněch nevyzkoušených léčebných postupů měla Carol celkem oprávněné obavy, zároveň však připouštěla, že by experiment mohl skončit úspěchem. Na Ashleyho onemocnění samozřejmě nejprve zareagovala soucitem, ale postupně si víc a víc uvědomovala, jaká příležitost by se jí tu mohla nabízet. I když si to Carol nerada přiznávala, strach z katastrofálního výsledku terapeutického pokusu se v jejím srdci mísil se strachem motivovaným zcela opačně.

Ano, bála se, že senátor vyjde z léčby posílen a plný energie, připravený na další dlouhá léta tvrdého politického boje, Carolin vztah k Ashleymu teď v jistém smyslu připomínal Brutův vztah k Caesarovi.

Přesun z letadla do limuzíny, kterou Carol předem objednala, proběhl hladce.

Ale o pětačtyřicet minut později uvázli v záplavě vozidel na FDR Dříve.

Provoz, který se z letadla zdál krásně plynulý, náhle zhoustl, až se úplně zastavil.

Ashley odhodil své papíry a zhasnul světlo. „Sakra, takhle propásneme to kardinálovo volné okénko!“ zavrčel do tmy.

„Je mi to líto,“ povzdechla si Carol, jako by nečekané zdržení zavinila.

Neuplynulo ani pět minut, během nichž Ashley opakovaně klel, a řady automobilů se jako zázrakem opět daly do pohybu. …