Osudná léčba

Pátek, 21. května

Traynor podepsal všechny dopisy, které ráno nadiktoval, a udělal z nich úhlednou hromádku na rohu psacího stolu. Pak rychle vstal a oblékl si kabát. Už procházel vnější kanceláří a pospíchal k Iron Horse na oběd, když ho jeho sekretářka Collette zavolala zpátky k telefonu. Volal Tom Baringer.

Zabručel cosi a vrátil se ke svému stolu. Tom byl velmi důležitý klient a nebylo tudíž vhodné ho nechat čekat.

„Že neuhádneš, kde jsem,“ řekl Tom. „Jsem tady na ambulanci a čekám, až přijde doktor Portland a dá mě dohromady.“

„Proboha, co se stalo?“ lekl se Traynor.

„Ale, taková blbost!“ připustil Tom. „Vyndaval jsem listí ze žlabů a žebřík, na kterém jsem stál, se převrátil. Zlomil jsem si kyčel. Aspoň tak mi to řekl doktor tady na ambulanci.“

„To je mi líto,“ řekl Traynor.

„Mohlo to dopadnout i hůř,“ řekl Tom. „Ale je jasné, že nemůžu být na té schůzce, kterou jsme plánovali na dnešní odpoledne.“

„To je samozřejmé,“ řekl Traynor. „Je něco důležitého, cos tam chtěl projednat?“

„To počká,“ řekl Tom. „Ale počkej, dokud tě mám na drátě, co kdybys využil svého vlivu a zařídil, abych tu měl k dispozici telefon. Myslím, že si zasloužím prominentní péči, ne?“

„Máš ho mít,“ odpovídal ochotně Traynor. „Osobně na to dohlédnu.

Zrovna jdu na oběd s vedoucí správy nemocnice.“

„To sis dobře naplánoval,“ řekl Tom. „Tak za mě ztrať slovo.“

Když Traynor zavěsil, řekl sekretářce, aby zrušila schůzku s Tomem a nechala místo v diáři volné. Získaný čas využije k vyřízení další korespondence.

Traynor přišel na oběd první. Objednal si suché martini a přejel očima místnost s dřevěným stropem. Jak bylo poslední dobou obvyklé, dali mu nejlepší stůl v příjemném výklenku s výhledem na divokou řeku Roaring, která protékala krajinou za restaurací. Traynorovo potěšení se ještě podtrhlo tím, že spatřil Jeba Wigginse, svého dávného rivala a potomka jedné z mála zámožných rodin v Bartletu. Seděl na mnohem podřadnějším místě.

Jeb dříve vždy jednal s Traynorem přezíravě. Traynorův otec pracoval v továrně na ramínka, která tehdy byla jedním z Wigginsových podniků.

Traynor si pochvaloval, jak se role obrátily: teď on vlastní největší podnik ve městě.

Helen Beatonová a Barton Sherwood přiŠli společně. „Omlouváme se, že jdeme pozdě,“ řekl Sherwood a přidržel Beatonové židli.

Číšník přinesl oběma jejich obvyklé aperitivy a všichni si objednali jídlo.

Hned jak číšník odešel, spustila Beatonová: „Mám dobré zprávy. Dnes ráno jsem se sešla s Charlesem Kelleym a ten si myslí, že naše idea zavedení odměn pro lékaře OPV není problém. Jen se zajímal o to, jestli to OPV nebude něco stát, což nebude. Slíbil, že to sdělí dnes odpoledne svým nadřízeným, ale domnívám se, že žádné potíže nebudou.“

„No, to je báječné,“ řekl Traynor.

„Sejdeme se zase v pondělí,“ dodala Beatonová. „Byla bych ráda, kdybyste taky přišel, pokud máte čas.“

„Určitě přijdu,“ odpověděl Traynor.

„Teď potřebujeme jen počáteční kapitál,“ pokračovala Beatonová.

„Kvůli tomu jsem se sešla s Bartonem a myslím, že jsme to vyřešili.“

Beatonová stiskla Sherwoodovi ruku.

Sherwood se naklonil přes stůl a tlumeným hlasem řekl: „Pamatujete se na ten tajný fond, který jsme založili z provize na výstavbu budovy pro radioterapii? Uložil jsem ho na Bahamách. Podle potřeby z toho budu vybírat malé částky. Něco z toho můžeme použít na zaplacení prázdnin na Bahamách, to je nejjednodušší. Můžeme z toho taky platit letenky na Bahamách.“

Servírka přinesla jídlo a nikdo z nich nepromluvil, dokud neodešla.

„Mysleli jsme, že prázdniny na Bahamách by mohly být něco jako Grand Prix,“ vysvětlila Beatonová. „Mohla by to být odměna tomu lékaři, který vykáže nejnižší počet hospitalizací za rok.“

„To je perfektní,“ přitakal nadšeně Traynor. „Celý ten nápad mi připadá čím dál tím lepší.“

„Měli bychom to rozjet co nejrychleji,“ řekla Beatonová. „Květnová čísla jsou zatím ještě horší než dubnová. Příjmů je víc a finanční ztráty úměrně tomu rostou.“

„Mám nějaké dobré zprávy,“ řekl Sherwood. „Amortizační fond nemocnice už je zase na plánované úrovni s posílením o hotovost z odkázané pojistky. Udělalo se to takovým způsobem, že žádná kontrola na nic nepřijde.“

„Jedna krize za druhou,“ postěžoval si Traynor. Nehodlal přiznat Sherwoodovi zásluhu o vyřešení problému, který zavinil.

„Mám rozjet půjčku na kryté parkoviště?“ zeptal se Sherwood.

„Ne,“ odpověděl Traynor. „Naneštěstí to nejde. Musíme ještě na městskou radu pro nové schválení. Jejich souhlas byl podmíněný okamžitým zahájením projektu.“ S pohrdlivým výrazem pokynul Traynor hlavou k vedlejšímu stolu. „Předseda městské rady Jeb Wiggins si myslí, že bude v háji turistická sezona, když budeme v létě stavět.“

„To je smůla,“ vzdychl S…