Malevil

12

Jako by k tomu Armand svým odchodem dal signál, v oknech se znovu objevily hlavy. A vzápětí se všichni obyvatelé městečka vyhrnuli zpátky na ulici. Zásluhou kousku chleba s máslem, který pravě spolkli, se jejich chování změnilo, nabyli zas trochu energie, a navíc jim zvedla morálku Armandova porážka sledovaná zpoza oken. Strach samozřejmě nezmizel, prozrazovaly to jejich kradmé pohledy po Fabrelâtrovi stejně jako fakt, že o hádce nepadla jediná zmínka a nikdo se také neodvažoval Colinovi pomoci či vůbec přistoupit k vozu. Ale hovořili nyní hlasitěji a s živějšími gesty. A z jejich pohledů se dalo vycítit jakési potlačované vzrušení. Vystoupil jsem po dvou schodech před Lanouaillův obchod, zatleskal a hlasitě řekl:

„Než si odvedeme obě klisny, mám v úmyslu provést s nimi na esplanádě před zámkem pár jezdeckých cviků, aby se rozhýbaly. Nejezdilo se na nich hodně dlouho, počítám, že dají trochu zabrat. Pokud vás to zajímá, požádal bych Fulberta, aby vám dovolil se na to podívat, chtěli byste?“

Všechny ruce vyletí naráz vzhůru s takovým výbuchem radosti, až mě to překvapí. Nemám sice času nazbyt, ale chvilečku ten jásot zamyšleně pozoruji. Vlastně je mi nad ním do pláče. Jak prázdný a smutný musí být život zdejších lidí, když se takhle rozjásají pouhou vyhlídkou, že uvidí jezdce na koni. Ucítím v levé dlani drobnou teplou ručku. Evelyna. Skloním se. „Dojdi k vozu pro Catie a řekni jí že na ni čekám u strýčka. Ať přijde ale hned.“

Počkám, až se ke mně Fabrelâtre otočí zády, a vklouznu do ševcova domu. Po několika vteřinách se objeví Marcel. I na něm je vidět, že se trochu rozveselil.

„Uděláš tím vystoupením našim lidem doopravdy radost, to mi věř, Emanueli! To nejhorší, co nás tady ubíjí, není jen bezpráví, ale taky nuda. Nemáme do čeho píchnout. Já se ještě trochu zabavím řemeslem. Aspoň než mi dojde kůže. Ale co ostatní? Pimont, Lanouaille, Fabrelâtre? A rolníci? Do setí se mohou dát leda až v říjnu. A člověk nemá ani rozhlas, televizi taky ne, dokonce ani ten gramofon. Lidi chodili zpočátku do kostela jen proto, že se aspoň sešli a někdo k nim mluvil. V prvních dnech nám Fulbert nahrazoval televizi. Jenže takové farářské výklady se člověku bohužel rychle přejedí, je to pořád stejná písnička. Nebudeš mi věřit, ale denně se všichni dobrovolně hlásíme na zámek na kydání hnoje od koní. Odhazovat hnůj je pro nás dneska dokonce něco jako odměna! Podle mého by se Fulbertova tyranie dala o mnoho líp snášet, kdyby nás aspoň něčím zaměstnal. Já nevím, mohli bychom třeba odklízet trosky na dolním městě, snášet kámen na hromady, vytahat a uložit hřebíky. A taky bychom pracovali společně, rozumíš, v partě. Neštěstí je totiž u nás hlavně v tom, že nežijeme jako obec. Ani trochu. Každý je zalezlý doma a čeká, až mu pán milostivě udělí kus žvance. Kdyby to tak mělo pokračovat, nakonec už z nás ani nebudou lidi.“

K odpovědi mi nezbude čas. Catie už se přihrnula jako vítr. Evelyna však vběhla dovnitř před ní a hned se mi zas uvelebila mezi nohama.

„Catie,“ řeknu, „nemám mnoho času a nehodlám ho ztrácet dlouhými výklady. Co říkáš, chtěla by ses přestěhovat s Evelynou na Malevil? Tvůj strýček by souhlasil.“

Začervená se, přímo jí kouká z očí, jak by ráda. Ale hned se vzpamatuje.

„No, já nevím,“ řekne s upejpavou tváří, oči k zemi.

„Moc nadšená zřejmě nejsi. Klidně můžeš odmítnout, jestli chceš. Nemám ve zvyku někoho nutit.“

„Ale ne, to ne,“ odvětí, „spíš mě mrzí opustit strýčka.“

„No ne, no ne,“ ozve se Marcel.

„Když ti to přijde zatěžko,“ řeknu, „bude asi líp zůstat tady. Už o tom nemluvme.“

V tu chvíli pochopí, že si ji dobírám, začne se usmívat a s venkovskou přímostí, mnohem hezčí než předchozí upejpavé manýry, z ní vyletí:

„Bodejť, děláš si legraci! Pojedu s vámi strašně ráda!“

Doopravdy mě to rozesměje a Marcela taky. Neušla mu zřejmě prve před řeznickým krámem ona scéna složená z krátkých slov a dlouhých pohledů.

„Tak jedeš?“ řeknu. „Nelituješ příliš?“

„Nemrzí tě příliš, že opustíš strýčka?“ poznamená Marcel.

Catie se dá taky do smíchu, do upřímného, tryskajícího smíchu, který jí probíhá celým tělem, rozvlní jí ramena, ňadra, boky. Je to hezká podívaná a skutečně se na ní taky okem pozdržím. Samozřejmě, že si toho Catie okamžitě všimne, a vrhajíc po mně koketní pohledy, vloží do tanečku ještě větší zápal.

Vrátím se k načaté řeči:

„Poslouchej mě dobře, Catie. Dovedeš si jistě představit, že kdybychom požádali Fulberta, povolení by nám nedal. Odejdete s Evelynou potají. Za několik minut se lidé z městečka pravděpodobně půjdou na esplanádu podívat, jak tam cvičím koně. Ty tam nepůjdeš. Zůstaneš ve svém pokoji, jako že Evelyna dostala astmatický záchvat a ty se o ni staráš. Jakmile budou všichni na zámku, sbalíš sobě a Evelyně věci, odneseš je na vůz a pečlivě zakryješ prázdnými pytli, v nichž jsme dovezli chleby. Pak vyjdete pěšky jižní bránou, půjdete pět kilometrů po malejacké silnici a na křižovatce k Rigoudie na nás počkáte.“

„Vím, kde to je,“ přikývne Catie.

„Neukazujte se, dokud nás nepoznáte. A ty, Evelyno, poslechneš ve všem Catie.“

Evelyna na mne upře němý horoucí pohled a beze slova přikývne. Chvilku je ticho.

„Děkuju, Emanueli,“ řekne Catie dojatě. „Smím to povědět Tomášovi?“

„Nepovíš mu nic. Nemáš ani čas. Ztrať se s Evelynou do pokoje.“

Opravdu se ztratí, ale nezapomene se na odchodu ohlédnout, zdali se za ní dívám.

„A já půjdu, Marceli, radši ať mě Fulbert u tebe nevidí. Jen bych ti pohoršil.“

Marcel mě obejme. Už jsem v chodbě, ale ještě se vrátím, vytáhnu z kapsy balíček a položím ho na stůl.

„Buď tak hodný a tohle si vezmi. Trochu ti to nahradí zmenšené porce, až Fulbert zjistí, že Catie utekla.“

Na ulici ke mně přistoupí vysoká statná dáma v modrém pulovru a širokých kalhotách. Má bohaté, prošedivělé krátké vlasy, silné čelisti a modré oči.

„Dovolte, pane Comte,“ řekne hlubokým, pečlivě artikulovaným hlasem, „abych se vám představila: Judita Medardova, profesorka matematiky, svobodná. Svobodná, ne stará panna, aby nedošlo k omylu.“

Úvod se mi l…