Malevil

Tomášova poznámka

Přečetl jsem minulou kapitolu a pro klid svědomí i kapitolu následující: k valné hromadě, při níž byl na Peyssouův a Colinův návrh jednohlasně zvolen za malevilského abbého, Emanuel skutečně už nic víc nedodává.

Předpokládám, že je čtenář trochu překvapen. Já také. Není divu: všeho všudy tři řádky o výsledku zasedání, které trvalo tři hodiny.

Leckdo se může taky pozastavit nad tím, jak vůbec Peyssou s Colinem na podobný návrh připadli, a hlavně, jak je možné, že jsme ho my dva s Meyssonnierem odhlasovali:

Zde jsou odpovědi na obě otázky:

l. Nejprve Colinovo svědectví. Vyzpovídal jsem ho ve skladu druhý den po hlasování, v době, kdy Emanuel v podhradí cvičil Goliáše. Uvádím jeho slova v plném znění:

„To se ví, že s myšlenkou, abychom ho s Peyssouem navrhli za malevilského abbého, přišel Emanuel sám. Nás dva by to nenapadlo, to si můžeš myslet! Požádal nás o to ve své ložnici chvíli po tom, jak se Momo vykoupal. Důvody znáš. Přemílali jsme je včera dost dlouho. Za prvé: nedovolit Fulbertovi, aby nám přilepil na hřbet špeha, tak jak by rád, Za druhé: nepřipravit o bohuslužbu ty, kdo po ní na Malevilu touží. Jinak by půlka Malevilu chodila v neděli do La Roque a půlka zůstávala na hradě. Bylo by po jednotě a taková situace by znamenala značné nebezpečí.“

„Ale Emanuel není věřící,“ namítnu, „to přece víš.“

„No,“ odvětí Colin, „to bych s takovou jistotou netvrdil! Dokonce ti řeknu, že podle mého Emanuel k náboženství vždycky dost tíhl. Jenže by si byl nejradši farářoval …