Claudius Bůh a jeho žena Messalina

12
JEDNOU MI HERODES

navrhl, bylo to krátce předtím, než odjel z Říma, že bych se měl poradit o svém zdraví s nějakým skutečně dobrým řeckým lékařem. Zdůraznil, jak je pro Řím důležité, abych se fyzicky sebral. Poslední dobou se u mě projevují známky velké únavy, řekl, protože denně příliš dlouho pracuji. Jestliže si pracovní dobu nějak neomezím nebo si neupevním zdraví, abych takové vypětí mohl snášet, dlouho to nevydržím, s tím ať počítám. To mě nahněvalo a řekl jsem, že mi ještě žádný řecký doktor nepomohl, když jsem byl kluk, a zkoušel to nejeden, ujistil jsem Heroda; teď už je jednak příliš pozdě podnikat cokoli s mými neduhy, a jednak už jsem si na ně zvykl; patří ke mně jako moje nedílná součást a on ať si ty své řecké doktory nechá.

Herodes se zazubil. „Poprvé v životě slyším, že dáváš za pravdu starému Catonovi. Vzpomínám si na ty jeho Poznámky o lékařství, které napsal pro svého syna. Zakazoval mu tam, aby se kdy obrátil na nějakého řeckého doktora. Místo toho mu doporučoval modlitby, zdravý rozum a zelné lupení. To prý pomůže při každé běžné chorobě. No, z Říma se dnes vznáší do nebes tolik modliteb za tvé zdraví, že by z tebe měl být dokonalý atlet, kdyby modlitby stačily. A zdravý rozum má každý Říman od narození. Třeba jsi, Caesare, zapomněl na to zelné lupení.“

Podrážděně jsem se na lehátku zavrtěl. „Podívej, tak kterého doktora mi doporučuješ? S jedním se tedy poradím, abych ti udělal radost, ale pak ať už mi žádný neleze na oči. Co takhle Largus? Je to teď náš dvorní lékař. Messalina říká, že je docela chytrý.“

„Kdyby si Largus věděl rady, co s tvými chorobami, jistě by za tebou už dávno přišel sám. Na toho nechoď, to by bylo zbytečné. Jestliže budeš ochoten obrátit se jenom na jediného, tak ti radím Xenofónta z Kosu.“

„Cože, toho starého vojenského ranhojiče mého otce?“

„Ne, tenhle je jeho syn. Doprovázel tvého bratra Germanika na jeho posledním tažení, snad si vzpomínáš. Potom si zařídil praxi v Antiochii. Měl tam velké úspěchy a nedávno přišel do Říma. Řídí se heslem velkého Asklépiada: Léčit rychle, bezpečně, příjemně. Žádná prudká projímadla a dávidla. Dieta, cvičení, masáže a několik jednoduchých bylinných léků. Mně jednou pomohl, když jsem měl vysoké horečky, výtažkem z červenokvěté byliny, které se říká oměj šalamounek, a dal mě úplně do pořádku. Radil mi, co mám jíst, že nemám tolik pít, jakému koření se vyhýbat a tak dále. Je to taky vynikající chirurg, když je třeba. Ví úplně přesně, kde je v těle který nerv, kost, sval a šlacha. Anatomii prý se naučil u tvého bratra.“

„Germanicus se přece v anatomii nevyznal.“

„To ne, ale pobíjel Germány. Xenofón své vědomosti získal na bojištích. Germanicus mu k tomu opatřoval materiál. V Itálii nebo v Řecku se žádný chirurg nemůže anatomii naučit. Buď musí jíti do Alexandrie, kde jim rozřezávání mrtvol nevadí, anebo táhnout za dobyvatelskou armádou.“

„Co myslíš, přijde, když si pro něho pošlu?“

„Který doktor by nepřišel? Nezapomeň, kdo jsi. Ale samozřejmě jestli tě vyléčí, budeš mu za to muset pěkně zacvakat. Peníze má rád. Kterýpak Řek ne?“

„Jestli mě vyléčí.“

Tak jsem poslal pro Xenofónta. Okamžitě mi byl sympatický, protože ve svém profesionálním zájmu o mě jako o případ úplně zapomínal, kdo jsem a že mám v rukou rozhodování o jeho životě a smrti. Bylo mu kolem padesáti. Po prvních nezbytných poklonách a lichotkách přešel rovnou k věci a hovořil stroze a věcně.

„Změříme si tep. Díky. Teď jazyk. Promiň,“ obrátil mi nahoru víčka. „Oči poněkud zanícené. To se dá vyléčit. Dám ti roztok, budeš si je v něm koupat. Víčka poněkud zatažená. Teď se pěkně postav, prosím. Ano, dětská obrna. To se samozřejmě vyléčit nedá. Pozdě. Dalo se, dokud jsi ještě rostl.“

„Tehdy jsi byl přece ještě taky dítě, Xenofónte,“ usmál jsem se.

Mé poznámce nevěnoval pozornost. „Nenarodil ses předčasně? Ano? To jsem si mohl myslet. Malárii také?“

„Malárie, spalničky, zánět tlustého střeva, krtice, růže. Přihlásí se ti celá kohorta chorob, Xenofónte, kromě epilepsie, venerických nemocí a megalomanie.“

Uráčil se trošku usmát. „Svléknout,“ nařídil. Svlékl jsem se. „Moc se přejídáš a moc piješ. S tím musíš přestat. Stanov si pravidlo, že pokaždé, když vstaneš od stolu, budeš mít ještě chuť na něco malého navrch, ale to si už nedáš. Ano, levá noha je o hodně kratší. Tady by nepomohlo cvičení. Dáme raději masáže. Můžeš se zase obléknout.“ Položil mi ještě několik důvěrných otázek, ale vždycky bylo zřejmé, že odpověď zná už předem a jenom si ji chce ověřit. „V noci slintáš na polštář, že?“ S hanbou jsem přiznal, že je to tak. „Záchvaty prudkého hněvu? Bezděčné poškubávání obličejových svalů? Koktavost ve stavu rozčilení? Občasná slabost močového měchýře? Záchvaty afázie? Strnulost svalů, takže se často budíš studený a ztuhlý, i když je teplá noc?“ Řekl mi dokonce, o čem se mi zdává.

Nevycházel jsem z údivu. Zeptal jsem se: „Dovedeš ty sny také vykládat, Xenofónte? To by nemělo být nic těžkého.“

„Ano,“ odpověděl věcně, „ale je to nezákonné. Tak, Caesare, teď ti povím, jak to s tebou vypadá. Máš před sebou ještě spoustu let, jestli o ně budeš stát. Příliš se přepínáš prací, ale v tom ti asi nemohu zabránit. Doporučuji ti co nejméně číst. Únava, kterou pociťuješ, vyplývá především z přílišné námahy očí. Ať ti pokud možná všechno předčítají tajemníci. A také co nejméně piš. Po hlavním jídle hodinu odpočívej. Nespěchej na soudní tribunál, sotva zhltneš poslední sousto. Dvakrát denně si musíš udělat čas na dvacetiminutovou masáž. Budeš potřebovat odborně cvičeného maséra. Jediní odborně školení maséri v celém Římě jsou moji otroci. Nejlepší z nich je Charmés. Dám mu přesné pokyny, jak postupovat v tvém případě. Jestliže nebudeš dodržovat moje pokyny, nemůžeš čekat, že se vyléčíš. Ale předepíšu ti lék, který ti znatelně pomůže. Tak například pokud jde o ty prudké žaludeční křeče, na které si stěžuješ: Jestliže zanedbáš masáže a budeš chvatně jíst těžká jídla, když budeš ve stavu nervového rozrušení, bolesti se objeví znovu, na to můžeš vzít…