Starman Jones

ELDRETH

Kromě výměny krabic s pískem, kterou Max prováděl dřív, než se probudili cestující, mu pracovní povinnosti neumožňovaly dostat se výš než na podlaží C.

Chtěl se podívat na kontrolní stanoviště, ale neměl k tomu vhodnou příležitost, protože stanoviště bylo ještě výš než podlaží pro cestující. Často se stávalo, že vlastník některého ze sedmi psů nebo tří koček v Maxově péči sešel dolů podívat se na svého miláčka. V takovém případě se stávalo, že Max dostal spropitné. Poprvé ho jeho umíněná hrdost přiměla odmítnout, ale když se o tom dozvěděl Sam, pořádně mu vynadal. „Nebuď blázen! Oni si to můžou dovolit. Co se ti na tom nelíbí?“

„Ale já se o ty jejich hafany musím starat tak jako tak. Je to moje práce.“ Zdálo se ale, že o tom není úplně přesvědčen, zvlášť potom, co se ho hned první týden pan Gee na to zeptal a chtěl určitý podíl ze spropitného – „pro fond na dobročinné účely.“

Když se optal Sama, jak je to s tím fondem, Sam se rozesmál. „To je velmi zajímavá otázka. Máš ještě nějakou?“

„Myslím, že ne.“

„Maxi, ty se mi líbíš. Ale ještě ses nenaučil, že kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Každý kmen má svoje zvyky a co je morální tady, může být nemorální někde jinde. Jsou rasy, i poměrně civilizované, kde první povinností syna, jakmile je dost starý, aby to dokázal, je zabít otce a sníst ho k obědu. I takové zvyky musí Imperiální rada diplomaticky uznávat. Jaký je tvůj morální pohled na věc?“

Max četl o takových kulturách – laskaví a mírumilovní Bnathoři nebo obrovští obojživelníci z Paldronu, kteří byli všechno možné, jen ne laskaví. Necítil se způsobilý posuzovat morálku takových stvoření. Sam pokračoval: „Podívej se na to z pohledu toho stevarda. Ten chápe tyhle věci jako výsadu svého postavení, jako oprávněnou součást svého příjmu. Takový je zvyk. Jemu trvalo léta, než se dostal tam, kde teď je. Očekává proto nějakou odměnu.“

Max zjistil, že Sam ho vždycky dokáže přemluvit. Přesto nemohl připustit, že by tentokrát měl Sam pravdu; některé věci byly správné a některé špatné, bez ohledu na to, kde právě jste. To v něm bylo zakořeněno tak hluboko, že ho nezviklal ani Samův bezstarostný cynismus. Trápilo ho, že je na palubě Asgardu jenom díky těm špatným věcem. Občas byl v noci vzhůru a přemýšlel o tom.

Trápilo ho to o to víc, že mu teď hrozilo, že jeho podvod bude odhalen. Proto stále víc přemýšlel o Samově nabídce.

Jediný mimozemský tvor mezi Maxovými svěřenci byl malý pavouček z planety Hespera, která byla podobná Zemi. Na začátku své služby na Asgardu ho Max našel v jednom kotci, který byl určen pro kočku. Max se podíval do kotce a otočila se k němu smutná, malá, jakoby opičí tvář. „Ahoj, člověče.“

Max věděl, že majitelé těchto zvířátek je učí lidskou řeč, protože to bylo zrovna v módě, ale stejně ho to překvapilo a uskočil zpátky. Když se vzchopil, prohlédl si ho zblízka. „Nazdar,“ odpověděl. „Teda, ty jsi ale divné zvířátko.“ Tvor před ním měl hustou srst, na zádech tmavě zelenou, po stranách přecházející do oranžové a na břiše do krémově smetanové.

„Chci ven,“ prohlásil pavouček.

„Nemůžu tě pustit ven. Mám práci.“ Přečetl si kartičku připevněnou na kotci: „Pan Chips“, Pseudocanis hexapoda hesperae, vlastník: Slečna E. Coburnová, A-092. Následovaly detailní instrukce ohledně stravy a ostatní péče. Pan Chips jedl červy, jejichž náhražka byla uložena v mrazícím boxu v oddělení H-118, čerstvé ovoce a zeleninu, vařené nebo nevařené, a měl dostávat jód, pokud nedostával mořské chaluhy nebo artyčoky. Max si v paměti probral všechno, co o těchto tvorech věděl, a usoudil, že instrukce jsou správné.

„Prosím ven!“ naléhal pan Chips.

Takové žádosti se dalo těžko odolat. Ani nářek princezny uvězněné ve věži by nebyl přesvědčivější. Místnost, kde se chovaly kočky, byla celkem malá a dveře se daly zamknout, takže snad bude možné nechat pana Chipse trochu proběhnout – ale až později. Teď se Max musel postarat o ostatní zvířata.

Když Max odešel, pan Chips se posadil a začal tiše naříkat. Max nahlédl zpátky a viděl, že opravdu pláče a z očí mu tečou slzy. Bylo těžké ho tam takhle nechat. Přesto nejdříve uklidil stání pro ostatní zvířata, a teprve když kotce všech psů a koček byly čisté, měl čas se postarat o svého nového přítele. Nakrmil ho a tím zastavil jeho pláč. Sotva se ale pan Chips najedl, opakoval: „Chci ven.“

„Kdybych tě pustil ven, vrátíš se potom zpátky?“ Pavouček nad tím přemýšlel. Ale zdálo se, že podmiňovací způsob je nad jeho sémantické schopnosti, takže po chvíli znovu prohlásil: „Chci ven.“ Max mu tedy dal příležitost.

Pan Chips se usadil na jeho rameni a začal mu probírat kapsy. „Bonbónek,“ požadoval. „Bonbónek?“

Max ho pohladil. „Promiň, kamaráde. Nevěděl jsem.“

„Bonbónek?“

„Žádný bonbónek.“ Pan Chips se osobně přesvědčil, potom se usadil Maxovi v náručí připravený strávit tam třeba týden. Max usoudil, že až na šest noh se pavoukovi moc nepodobá. Dvě přední byty jako malé ruce, prostřední pár nohou zřejmě sloužil obojím způsobem. Vypadal spíš jako opička, ale pachem připomínal kočku a zdálo se, že je velmi čistotný.

Max se snažil si s ním povídat, ale ukázalo se, že jeho intelektuální možnosti jsou celkem omezené. Používal sice smysluplně lidská slova, ale jeho slovník nebyl větší, než by člověk očekával u nepříliš chytrého batolete.

Když se Max pokusil dát ho zpátky do kotce, následovala asi dvacetiminutová honička. Pan Chips šplhal po kotcích a způsoboval tím mezi kočkami hysterii. Když se nakonec nechal chytit, stále se bránil uvěznění, držel se Maxe a vzlykal. Maxovi nakonec nezbylo nic jiného, než chovat ho v náručí jako dítě, dokud neusnul.

To byla chyba. Vytvořil tak precedens a od té doby nebylo možné, aby opustil útulek pro zvířata bez pochování pana Chipse.

Přemýšlel o slečně Coburnové, která byla zapsána jako vlastník pana Chipse. Všichni majitelé koček a psů chodili navštěvovat své miláčky, ale pan Chips takové štěstí neměl. Max si jí představoval jako zahořklou starou pannu, která dostala pavoučka jako dárek na cestu, ale příl…