Rudá planeta

Kapitola 14
Willis

O čtyři dny později se doktor MacRae vpotácel do téže kanceláře. Marlowe ještě pořád vypadal unaveně, ale teď to byl MacRae, kdo působil zcela vyčerpaně. „Zbavte se těch lidí, šéfe.“

Marlowe se rozloučil s návštěvníky a zavřel za nimi dveře. „No?“

„Dostal jste můj vzkaz?“

„Ano.“

„A Prohlášení o autonomii je sepsáno? Lidi se za to postavili?“

„Ano, je napsáno – dost jsme si vypůjčili z amerického Vyhlášení nezávislosti, ale máme to hotovo.“

„Slovíčkaření mě nezajímá. Jak to dopadlo?“

„Je ratifikováno. Ze středisek Projektu jsme měli docela dost překvapených dotazů, ale nakonec to přijali. Asi Beecherovi dlužíme poděkování; díky němu vypadá nezávislost jako dost dobrý nápad.“

„Nedlužíme mu nic! Málem nás kvůli němu pozabíjeli.“

„Jak to myslíte?“

„Hned vám to vysvětlím – ale nejdřív musím vědět všechno o Prohlášení. Složil jsem totiž jisté sliby. Odešlo už?“

„Včera v noci jsme ho vyslali rádiem do Chicaga. Zatím žádná odpověď. Ale teď se budu ptát já: uspěl jste?“

„Ano.“ MacRae si unaveně protřel oči. „Můžeme zůstat. 'Byla to pořádná rvačka, mami, ale vyhrál jsem.' Nechají nás tu.“

Marlowe se postavil a začal chystat záznamové zařízení. „Chcete to rovnou nahrát, abyste to pak nemusel opakovat?“

MacRae zavrtěl hlavou. „Ne. Ať už do oficiální zprávy napíšu cokoliv, rozhodně toho budu muset hodně vynechat. Nejdřív to zkusím vyložit vám.“ Na chvíli se zamyslel. „Jamie, jak je to dlouho, co lidi poprvé přistáli na Marsu? Víc než padesát pozemských let, viďte? Myslím, že jsem se za posledních pár hodin naučil o Marťanech víc, než jsme se o nich dozvěděli za celou tu dobu. A přesto o nich nevím nic. Snažili jsme se na ně dívat jako na lidi, vtěsnat je do našich kategorií. Ale oni nejsou lidé; vůbec se nám nepodobají.“

Potom dodal: „Před miliony let zvládli meziplanetární lety… uměli to a vzdali se jich.“

„Cože?“ nevěřil Marlowe.

„Na tom nesejde. Není to důležité. Je to jen jedna z věcí, na kterou jsem narazil, když jsem mluvil s tím starým, co se s ním setkal i Jim. Mimochodem, Jim si to dost přikreslil; ten starý vůbec není Marťan.“

„Počkat – co tedy je?“

„No, asi bude pocházet z Marsu, ale není tím, co vy a já považujeme za Marťana. Alespoň tak nevypadal.“

„Jak tedy vypadal? Můžete ho popsat?“

„Uh… nedokážu to.“ MacRae vypadal zmateně. „Možná jsme já i Jim viděli, co každý z nás chtěl vidět. Ale to je jedno. Willis se musí vrátit k Marťanům, a to dost brzy.“

„To je mi líto,“ promnul si čelo Marlowe. „Jimovi se to nebude dvakrát zamlouvat, ale jestli tím budou Marťané potěšeni, není to příliš vysoká cena.“

„Nerozumíte tomu, vůbec to nechápete. Willis je klíčem k celé té věci.“

„Rozhodně se do toho zamíchal,“ souhlasil Marlowe, „ale že by byl klíčem?“

„Nemluvte o Willisovi v mužském rodě, on je vlastně 'ona'. No, a teď jsem to udělal sám. Síla zvyku.“

„Je mi jedno, jakého pohlaví ten darebák je. Pokračujte.“

MacRae si chvíli třel spánky. „To je právě ten problém. Je to dost komplikované a nevím, kde z…