Zánik trilobitů v Čechách

Barbar
aneb Ze života jezevčíka II

2. 6. 2012

Můj skvělý tatínek mě v dětství vyučil mnemotechnice, o níž lexikon praví, že je to „technika umožňující zapamatovat si něco užitím jednoduché pomůcky“. Kdysi jsem měl telefonní číslo 29 33 77, které jsem udával přátelům jako „Světová krize-Kristova léta-Prohlášení Charty“. Podobně jsem nezapomínal jejich. Když se teď blíží výročí vylodění Spojenců v Normandii, vím, že týmž datem je osazeno výročí našeho pátého jezevčíka drsnosrstého Barbara, pro nás delegáta veškeré fauny domácí na planetě.

Jemu budou letos tři roky, tedy – opakuji pro neznalce soud znalců, že se první rok rovná jednomu a každý další sedmi – přesně patnáct lidských. Puberťák! Už by chtěl být pan pes, ale ještě nemůže, tak jenom čmuchá, kudy chodí, a chodí, kudy čmuchá, nevěda proč. Jeden z předchůdců, křehký Janeček, byl, jak známo mnohým čtenářům knihy o zakopaném psu, schopen oblažit moravskou pannu Rézinku v necelém roce, avšak i já jsem byl v té sféře, což čtenářům příliš neznámo, velmi zpožděný, takže Barbarovi rozumím. Mě v tom věku ovládlo škodlivé básnění, jeho baví nevinné aportování.

Jedna návštěva mu, jak už zde referováno, v ranném dětství hodila míček a on jej donesl zpět; byv za to uznale pochválen a prodrbán, zakódoval si to asi do mozku. Zatím co čtyři jeho předchůdci chápali aportování jako pro drsného jezevčíka nevhodné až přímo potupné, Barbar v něm nalezl smysl existence. Prvně přináší míček k posteli na dobré jitro, naposled na dobrou noc, od loňska se změnilo jen, že zjevně začíná přemýšlet, stále častěji s míčkem v tlamě na dlouhé minuty znehybní, připomínaje Hamleta s lebkou: žít či nežít? to je, oč psu běží…

Kulatá hračka má působnost Golemova šému. Dokud ji Barbar drží, je pod proudem, hotov neustále žádat o její nové vhození do hry. Je-li mu odebrána a ukryta, chvíli ji úporně hledá skákaje až nad horizont stolu, než baterie dojde a on usne jako Šípkový Růženáč; v tom chvályhodném stavu zvládá na zadním sedadle auta trasu Praha–Vídeň i Wien–Prag, v tom obdivovaném stavu leží v různých lokálech pod stolem dvě tři hodiny, až se páníčci zjihle ptají – Je tu nějakej pes?

Barbar byl poprvé vážněji nemocen. Celou noc bloudil po bytě a snažil se zvracet tam, kde to nikdo nenajde, čímž úklid poněkud znesnadnil, neboť se musel konat po čichu. Své léčení nám současně ztěžoval tím, že ne a ne říct, co kde sežral. Odjeli jsme tedy k zvěrolékaři s Profi-taxikářem, jenž se statečně nebál znečistění vozidla, že sám měl psa, a zažili jako se všemi předchůdci opět tu mimozemskou atmosféru v čekárně připomínající veterinu na arše Noemově. Lze zde potkat vedle sebe u nohou, na klínech, v košících či v klecích kočičku, veverku, holuba, morče, papouška, bernardýna i krysaříka, které bez rozdílu druhu, rasy, velikosti a&nbs…