VLSR
10. 11. 2012
K třiadvacátému výročí VLSR – Velké Listopadové Sametové Revoluce, na jejíž počest příští sobotu nevyjde MfD a tedy ani Trilobit, už dnes sváteční hádanka:
Co je to? Má to ústavu jako standardní demokracie, smí se v tom tajně volit jako v standardní demokracii, podpírají to všechny standardní pilíře demokracie a přitom to jako standardní demokracie nefunguje? To je pohrobkyně reálného socialismu – reálná demokracie v českém vydání!
Jejím posledním patentem se stala strana, v níž každý desátý člen je poslanec či ministr nebo dokonce místopředseda vlády. Dosáhnout toho lze geniálně prostým způsobem, který dává straně záruku naprosté jednolitosti: nesmí mít víc než sto členů, právě jako je nemá LIDEM, svorník dnes vládnoucí koalice. Týž počet zapsaných členů má podstrana STAN – STArostliví&Nezávadní, zatímco její nadstrana TéÓPé s půl čtvrta tisícem členů už míří k masovosti páteřních stran růžového karafiátu a modrého ptáka, jež se však pohybuje mezi také ubohými sedmnácti a pětadvaceti tisíci duší.
Obhájci pidipartají tvrdí, že desetkrát četnější členstvo hlavních politických stran ve srovnatelném Rakousku plodí celostátní „Parteienwirtschaft“, zaměstnávání a jiné zvýhodňování dle stranické příslušnosti. Jako by tomu v zemi české bylo jinak! Mocný rozdíl je ale v tom, že ta početnost členů s sebou logicky přináší ixkrát víc kvality a konkurence, takže se nemůže až do vlády pročlenit místo odborníka ochotník. Dramatik si představuje, jak se v czech-made-demokracy řešila loňská krize, když nečekaně osiřelo křeslo ministra kultury:
Crrr, crrr. – Tady Petr. Alenko, musíš nám helfnout, Jirka neustál ten svůj utajenej apartmánek na Floridě, čímž máme zase okno na kultůře, a ať jsme hledali, jak mohli, ty k ní máš nejblíž! – Ale Péťo, já byla jenom vychovatelka… – No právě tu teď kumštýři potřebujou nejvíc, Jiřík Besser to tam jako zubař trošku moc rozvrtal a ty seš přes psychiku, ministr nemusí všemu rozumět, má jen všecko sladit, tam je dost ouřadů, co se vyznají a poradí ti! – Tak proč to nedáme někomu z nich? – Aleničko!! To naše jediný křeslo, co k nám spadlo po lidovcích, musí přece držet partajník, abysme mohli mluvit do vládnutí!
Dramatik předpokládá, že panem Gazdíkem oslovená paní Hanáková jakožto normální lidská bytost nejdřív pocítila úzkost a poradila se v rodině. Z jedné strany se na ni šklebila tajemná oblast, jaké první mapy označovaly „Zde jsou lvi!“, z druhé k ní volal závazek vůči straně, která ji pozvedla už na starostku, možná i hlas dětí – Mami, to je bezva výzva! a jistě i vidina vážnosti, platu a majáčku na autě. Žel Bohu po ostudě se Zlatou kapličkou, kterou se o všechnu vážnost záhy připravila, scházela síla získat ji ihned zpět poctivou rezignací, vždyť zůstal ještě ten majáček a ten plat…
Starostové bývají i beze stran…
Pavel Kohout
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.