Z pohledu trilobita

KOMUNISTA SI NEZASLOUŽÍ NEKROLOG!

9. 1. 1010

Pádně zdůvodnil 8. prosince minulého roku službukonající editor těchto novin, proč přinesl jen kratičký nekrolog za jejich prvního šéfredaktora, básníka Jaromíra Hořce:

„… Protože komunistům, kteří v únoru 1948 oslavovali komunistický puč a demokratům nadávali do zrádců a fašistů, nekrology nepíšu. Už slyším ty argumenty mravních relativistů: Nebylo to černobílé (nebo spíš rudobílé?), pochopil, prozřel, změnil se. Jistě. Stejně jako jiní soudruzi spisovatelé. Ale nejdřív pomáhali zničit svou zem i životy několika generací. Že si s režimem zadal tak nějak každý? Ne, vy rozmazávači viny. Třeba můj děda nikdy nebyl komunista. Byl prostě slušný člověk…“

Je jistě podezřelé, když tu vinu dál rozmazává právě někdejší komunista, ač už trilobit. Ale ještě podezřelejší by bylo, kdyby dělal, že se ho netýká. Zabývá se jí přes padesát let a právě zítra večer uvede Česká televize filmové drama, které napsal podle svého románu Smyčka. Hlavní postavě Janu Soukupovi dal dokonce do úst vlastní verše. Protože mladých Soukupů byly po válce statisíce. Přelud zvaný komunismus totiž do Čech nepřinesli dva věrozvěsti a nešířil se po staletí jako křesťanství. Zjevil se spolu s armádou, která zanechala na cestě od Moskvy do Prahy miliony mrtvých a byla jedinou reálnou nadějí lidstva od června 1941, kdy Němci přepadli Sovětský svaz, až do června 1944, kdy se v Normandii vylodili Spojenci. Poslední padlý Rus byl pohřben ve středu 9. května 1945 odpoledne před pražským Rudolfinem, a nezapomenutelný snímek plačící dívky v uniformě Rudé armády, která objímá hlavu svého milého v erární bedně, otiskly Literární noviny na první straně znovu koncem července 1968 – s básní Jaroslava Seiferta a s Poselstvím občanů politbyru KSČ, jednajícímu v Čiernej pri Čope s nejvyššími jestřáby z Kremlu.

Generace dospívající za války zažila kapitalismus jako zdroj světové hospodářské krize, jež na konci dvacátých let tím, že pohřbila šance tehdejšího průmyslového tygra ČSR, vzkřísila sudetský problém; a západní demokracie poznala koncem let třicátých jakožto kmotry potupné československé kapitulace před Hitlerem. To byl citový náboj, který otočil její většinu do směru, odkud přišlo osvobození a s ním, jak věřili, svoboda. Heslu „Republice více práce, to je naše agitace!“ dali tehdejší ‚svazáci‘ za cenu nesčetných dobrovolných hodin dodnes viditelnou podobu obnovených Lidic, nových českých sídlišť, slezských hutí, moravských tratí. Vlna oportunistů se přivalila po ‚Vítězném únoru‘; ale v podobném zlomu dějin pak podobně naskakovali jim podobní pravnuci do výtahů Občanských fór.

Shodou okolností končí i film Smyčka tím, že šéfredaktor velkého deníku má rozhodnout o n…