Z deníku kontrarevolucionáře

Pavel Kohout

74 

Elektronická kniha: Pavel Kohout – Z deníku kontrarevolucionáře (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: kohout17 Kategorie:

Popis

Pavel Kohout: Z deníku kontrarevolucionáře

Anotace

Pavel Kohout – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Z deníku kontrarevolucionáře“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

30. května 1968
(z deníku spisovatele PK)

Saarbrücken

Byl jsem na vrcholu blaha: Dvě hodiny jsem tahal před televizní kamerou drátěný plot, aby to hodilo iluzi jízdy. Konečně vypadla má ubohá hrdinka Lída Matysová úspěšně z vlaku. Taková láska škodí… Přišlo mi báječné, že jsem ty svoje až dosud ve zdraví přežil. Pravil jsem dvojjazyčně – Na shledanou pozítří, vzal od přátel poštu do Prahy a jel. Svět se mi opět jednou jevil úžasným, takže jsem si dokonce zpíval.

Spojka začala drhnout už u Frankfurtu, ale ani to mi nezkazilo náladu. Celníci v Rozvadově mě pozdravili ve tři ráno jako rodného bratra.

Můj zdejší loňský striptýz se nám společně jevil jako legrační příhoda z dětství. Oznámili mi, že obrodný proces úspěšně pokračuje i beze mne.

U Plzně mi šla už jen čtyřka, ale řítil jsem se dál s vědomím, že je čas zázraků. Praha mě uvítala jako spící panna: nevinně netečná. Nechal jsem renaulta rovnou v motolském servisu. Nezaplatitelný mistr ho tentokrát vzal bez řečí. Dokonce mě osobně pro štěstí zavezl na Hradčana. Byl to první efektivní zisk z mé politické činnosti.

Na spánek bylo pozdě, na schůzky brzy. Probíral jsem poštu. Tak jsem objevil parte. P. ani S. jsem se nedovolal. Poslala je i jim? Chce nás mít za svědky svého vysvobození? Trochu morbidní, ale… proč ne? Pohřeb byl v pět v Motole. Musel jsem tam stejně pro vůz.

Když jsem pak vycházel z domu, minula mě šestsettrojka s Dubčekem. Chytil jsem se za knoflík a vyhlížel pro štěstí důstojníka. Projel kolem mne vzápětí: byl to ministr národní obrany. Od barnabitek, které povýšily z kláštera na stranický Hilton, kráčelo procesí veselých i kyselých mužů. Pochopil jsem, že na Hradě zasedne ÚV.

Byl bych už sotva stihl převlek. Musel jsem chodit od rána v tmavém. Při obědě jsem tvrdil Z., že je to na její počest.

Nebyl jsem si jist, že by mé pohnutky správně pochopila.

Ostatně jsem na to téměř zapomněl. Absolvoval jsem řadu setkání, vyslechl množství informací a rozborů. Navíc mě rozveselil dopis, který došel na základě našeho dotazu, zdali už není čas vrhnout světlo do jisté staré aféry. Už úvod byl impozantní.

„NÁČELNÍK HLAVNÍ SPRÁVY STÁTNÍ BEZPEČNOSTI

výboru základní organizace KSČ Svazu čs. spisovatelů

Čj.: N/Ka-43/1-1968

Vážení soudruzi… předem se i touto cestou omlouvám jménem svým i jménem pracovníků pasové kontroly v Rozvadově, zejména tamějšího náčelníka soudruha B., spisovateli soudruhu PK za z naší strany politováníhodný zákrok vůči jeho osobě, provedený v srpnu loňského roku při jeho cestě do Německé spolkové republiky.“

„… V předmětné věci bylo též vysloveno, ale jen mimo náš rezort, neodůvodněné rčení, že s. PK převážel do zahraničí závadové tiskoviny a korespondenci. K oběma věcem prohlašuji, že tato tvrzení neodpovídají skutečnosti… Jednalo se o normální odběr denního tisku, který si při pobytu v republice, jak sám na místě vysvětloval, nestačil doma přečíst, a proto si jej vzal na cestu. Toto vysvětlení mělo být dostatečné i orgánům pasové kontroly a nebyl žádný důvod z těchto skutečností vyvozovat nějaké domněnky. Pokud se týče osobní korespondence, je toto jeho osobní záležitostí a nám nepříslušelo nějak do těchto věcí zasahovat ani vyslovovat určitá podezření.“

„… V rámci prováděné kontroly na úřadovně byl sepsán též zápis, že s. PK nepřihlášením určitých částek naší a cizí měny dopustil se valutového přestupku. Soudruh PK na místě podal k těmto skutečnostem vyjádření, dle mého názoru přesvědčivé… avšak teprve při dodatečném řešení celé věci zde v Praze bylo shledáno, že ani v tomto směru nařčení nemá opodstatnění, a proto i v tomto směru uvádím věc na správnou míru.“

„… Závěrem vás, vážení soudruzi, ujišťuji, že jsem již provedl opatření, aby se podobné případy nemohly opakovat. Se soudružským pozdravem pplk. J. B., zástupce náčelníka.“

Bylo milo hledět, jak si v tomto podivuhodném jaru si Státní bezpečnost osvojuje základy kindrštube. Škoda jen, že dosud nebyla schopna přiznat, co se u mne hledalo a kdo k tomu dal požehnání. Měl jsem další důvod mluvit s P.

Ve tři jsem si vzpomněl na pohřeb a hlavně na auto. Taxikáři vymřeli. Rozběhl jsem se k tramvaji a tak jsme se srazili.

Fantastické bylo, že jsem si na ni pár minut před tím po letech vzpomněl. Ale snad je to tím, že okolo pohřbů člověk automaticky probírá zásuvky svých vztahů. C., má první vskutku bolestivá láska, mě oslovila první. Málem jsem ji nepoznal. Vypadala ještě líp než před patnácti lety. Vytáhlá žába s čapíma nohama, která se vedle ní snažila kráčet jako slečna, mohla být právě tak dobře její mladší sestra. Neprodleně jsem jí to sdělil.

– To mě utěšuje, pravila. – Když jsem tě tuhle spatřila v Komorním v první řadě s tím zajícem, měla jsem pocit, že je mi osmdesát.

– Tomu zajíci je šestadvacet, podotkl jsem.

– Nech si to, nebo budu mít mindrák zas.

Ze lži ji usvědčovalo, že si zejména kolemjdoucí muži vyvraceli krk, když ji poznali.

– Tenhle pán byl můj muž, řekla čápici.

– Jó… my jsme se ho zrovna učili.

Hodiny se zastavily. Byl modrý den, z Václaváku sem lyricky doléhal kravál pneumatických kladiv na stavbě podchodu a mladá dáma si odešla diskrétně prohlížet podprsenky. Mluvili jsme překotně o všem a o ničem.

– Tuhle jsem se byla projít po Vyšehradě, tak jsem se zastavila u táty.

– Tvůj táta leží na Vyšehradě??

– U tvýho přece!

O mámě se nezmínila. Máma ji zřetelně nechtěla. A ženské ženským neodpouštějí za hrob.

– Napadlo mě, co by říkal, kdyby se toho dožil.

– Možná že by byl pro změnu konzervativní, řekl jsem, – on byl vždycky nekonformní!

Byl jsem rád, že už o něm zas mohu klidně mluvit. Čas jako by odzbrojoval smrt. Hroby ztrácejí logiku a člověku se zdá, že může kdykoli zavolat na staré číslo či napsat na známou adresu.

– On byl jedinej komunista, kterýmu jsem to nikdy nepřestala věřit.

Zasmál jsem se.

– Děkuju za poklonu.

– Jestli ti to udělá radost, tak tobě už jsem zase začala. A když už jsme u toho: Našla jsem tuhle tvoje staré dopisy z Moskvy.

– Bože… to musí být šok! Z ducha i jazyka!

– Je. Mám…