To byl můj život?? (1979–2018)

86. Pevný bod

I v této kapitole předběhne vyprávění vymezený čas této knihy, která má skončit spolu s Československem. Zásadnější se jeví zpravodajci vlastního života časová celistvost jeviště, kde se odehrály nejdramatičtější scény prvního dílu, a teď na něho po velké pauze čekalo zas.

Hradní intermezzo mělo i světlou stránku: dramatik se kajícně vrátil do původního programu, který mu ukládal zajet na premiéry Patu aneb Hry králů do Říma a Velké hry na javora do Leedsu, ale hlavně dokončit německou verzi tlustospisu Konec velkých prázdnin. Pracoval na ní pak už v Grušově překladu zběsile dál, sám i s Albertem Knausem, střídavě v Mnichově a ve Vídni, týden v korutanském Villachu, týden a půl v předarlberském Zürsu, tři týdny v tessinském San Nazzaru, a dokonce pět týdnů na Capri, pořád dál od místa, které si to zasloužilo nejspíš, když tam napsal i Ubohého vraha i Katyni, místa, kam po deseti letech už zase směl, jenže nechtěl: do své ‚kapesní vilky‘ v Sázavě nad Sázavou. Měl utkvělý pocit, jako by si byl dům i zahradu i celou Sázavu podrobným vylíčením jejich pohnutého příběhu v Zakopaném psu odepsal od duše a navždycky vytrhl ze života.

Jeho žena chápala tu nechuť stále míň a pořád víc se snažila probudit to místo z desetiletého spánku, když rodičům permanentně obtěžovaným úřady stačila zbylá síla sotva na běžnou údržbu. Naštěstí brzy našla organizátora přestavby z roku 1973 Františka Brože, který se i jako ředitel čerstvě založené firmy vrátil ve volném čase do staré funkce; vroste tím do života navrátilce tak, že se v něm brzy vyzná líp než on a stane se mu nepostradatelným ‚cekretářem‘. Když byl pak majitel už sedm měsíců po Velké změně vyzván, aby se konečně vrátil i sem, zbyl mu jako poslední argument citát ze Zakopaného psa.

Vymíním si v závěti, že bude-li se tato obec, co nám teď jen páchne strychninem, chtít někdy v lepších časech, jak už mají obce ve zvyku, chlubit zas naším vyškubaným peřím, pak teprve až tu bude ulice Edisona Venora!

Ale vždyť už tu taková tabulka visí! vysvětlili mu do telefonu, provedená, jak se sluší a patří v plechu i v barvě, a její hodnotu jistě nesnižuje, že ji na sloupek u vrat nepověsila obec, ale sousedé Šolarovi, kterým tu knížku půjčila Blaženka Pečenkových. Dorazil tedy poprvé a teprve 4. srpna 1990, když přes hrob Edisona přešlo už sto padesát úplňků.

Moc, jež se ho tu tenkrát vší silou pokoušela také zakopat alespoň obrazně v posledním postavení, které v Čechách hájil, ležela dál na zádech a lísala se do přízně vítězů, vlast mu hbitě vrátila občanství s ujištěním, že ho nikdy neztratil, vláda vyzvala k návratu, divadla mu hlásila první premiéry, ale on se tu první noc ve svém milovaném sázavském pokojíku, obtočeném modrým kobercem i po stropě, cítil podobně nesvůj jako nedávno v Husákově posteli. Až teď ho zavalila nenávist, kterou v sobě živili v téhle zemi snad všichni, kdo se nakazili stejným bacilem jako on, ale nikdy ho ze sebe nevyhnali, a pokud sami dávno nevěřili falešným prorokům, nenašli sílu anebo chuť je odmítnout, a proto nenáviděli ty, kteří se osvobodili.

Aby nekazil radost těm, kdo učinili dům znovuobyvatelným, a těm, kdo ho tu vítali rádi, protože mu vždycky zůstali nakloněni, rozhodl se vzít své emoce na uzdu: zavile neodsuzovat, ale ani pohodlně neodpouštět, pokusit se nestranně znovu vcítit do známého prostoru a nechat si od něho říct, jak se tu má chovat. Brzy pochopil, že úředně se město omluvit nehodlá, a neúředně proto trpí oním druhem špatného svědomí, jaký dobře znal od německé levice: čím víc ji vývoj usvědčoval, že neměla pravdu, tím víc se mstila těm, kdo ji měli.

Sázavě viditelně hrálo na nervy i ono 21. září 1990, kdy se ve vilce sešli mnozí, kteří ji navštěvovali po celá sedmdesátá léta většinou s chvostem policistů. Ti přijeli i tentokrát – jako ochranka nového prezidenta. Přestože o jeho příjezdu věděl v městečku snad každý, zevloval u otevřených vrat jen hlouček dětí. Však taky stálo auto s prezidentskou standartou před dvojgaráží, na niž někteří z rodičů malovali po Chartě hákové kříže.

Přímo omluvit se přišla sousedka, že zakazovala dcerce hrát si s malou Jolanou; měla ji, vysvětlovala, v adopci, a bála se, aby ji za trest neztratila, přesto přinesla na usmířenou zavařené okurky. Po ní došel ještě starý známý, elektrikář Emil Pufler, a s bonusem jednoho z mála, kdo se sem v těžkých časech plížili po nocích, aby opravili stávkující techniku, požádal o slyšení pro svého kamaráda, kterého tenhle dům znal jako místního velmi nepříjemného esenbáka. Ten se pak v parném slunci dostavil v tmavém obleku a litoval, že plnil své povinnosti ‚až snad trochu příliš předpisově‘. Při milostivém létě pro mnohé opory režimu by se asi stal okresním náčelníkem i bez toho, ale aspoň se zachoval jako chlap. A kdykoli bude dům později připraven zloději tu o žehličku, tu o sklenice či budík, když nic vzácnějšího kromě popsaných papírů v něm v zimě nebývalo, zahemží se zahrada kriminalisty z celého okresu v čele s šéfem Sadílkem.

Nedostatek omluv však nebyl tím, co navrátilci bránilo překročit hranici vlastního pozemku. Brzy odhalil časovanou bombu, kterou položila ještě zášť starosty Bareše. Když už nedokázal zničit zahradu, rozparceloval alespoň přilehlý pozemek patřící přítelkyni Blaženě. Na malých pláccích byli majitelé nuceni hnát stavby do výšky. Povolení pro nejvyšší vydal místní úřad narychlo ještě v prvních lednových dnech 1990, ale už pozdě, než aby prošlo bez souhlasu majitele čísla popisného 177. Ten ihned zjistil, že pár kroků vzdálený dům má přerůst v tomhle koutu obvyklou zástavbu o celé dva metry a uzmout Stráníkovu dílu pohled, na který mělo jako kulturní památka právo jak ze zákona, tak pro svou jedinečnost. Začal spor, který přešel v soud. A když ten rozhodl, že plánovaný dům je nutno snížit a původní smí být navíc chráněn zdí, vypukla nová agrese, jež si nezadala s minulou.

Zlobu, kterou si zasloužil obecní úřad, si zklamaní stavebníci začali vybíjet na přivandrovalcích. Hlavní zbraní se stalo…