To byl můj život?? (1928–1979)

Pavel Kohout

79 

Elektronická kniha: Pavel Kohout – To byl můj život?? (1928–1979) (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: kohout15 Kategorie:

Popis

Pavel Kohout: To byl můj život?? (1928–1979)

Anotace

Pavel Kohout - životopis, dílo, citáty, knihy ke stažení

Pavel Kohout – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

1

Jazyk

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „To byl můj život?? (1928–1979)“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

38. Vyjet, či nevyjet?

Je snad logické i to, že nikdo z dobrovolníků, kteří se po srpnových tancích vrátili ze svobodného světa do klece, neměl v úmyslu zůstat v ní nadosmrti. Když samo Dubčekovo vedení až na pár čestných výjimek předvedlo, že komunistická strana jakožto možná nositelka reformy ztroskotala naprosto a navždy, bylo taky jasné, že pomoct si může už jen československá společnost sama. Po rozpadu všech normálních občanských struktur, buď zakázaných, nebo demoralizovaných normalizací, až do doby, kdy na scénu vstoupí a už ji až do pádu totality neopustí společenství Charty, zůstala odpovědnost na jednotlivcích. Jejich jádro tvořila silná generace čtyřicátníků, ale největší problém měli ideologové režimu s mužem, který se 16. září 1976 dožil pětasedmdesátin. Nejznámější český bard Jaroslav Seifert, jehož verše milovaly už tři generace, jim to v ničem neulehčil, jeho podpis nechyběl na žádné důležité petici, dokonce i na protestu proti chystanému procesu s muzikanty skupiny The Plastic People of the Universe, ačkoli ho sotva bylo možno podezřívat, že patří k obdivovatelům jejich estetiky; byli pro něho prostě lidmi pronásledovanými pro umělecký a politický názor, a proto i nad nimi rozestřel křídla své mocné autority, čímž inspiroval řadu následovníků. Trestu Plastiky neuchránil, ale určitě ovlivnil zacházení s nimi, když na ně upozornil svět. K velkému jubileu mu malířka Jiřina Klimentová poslala obrovskou mísu čerstvě natrhaných ocúnů, které mu dramatik osobně doručil do Mariánských Lázní spolu s vlastní parafrází jeho slavné balady.

Národ který věčně cosi musí
sám si časem prosí mučení
Až když k slávě pravdy hoří
Husi mohou sedat Švejci k pečeni
Nač má dávat každý nitku kůže?
Ať dá celou kůži jeden muž!
Bože a ten básník tolik může
však má v pochvě svědomí jak nůž

Národ musí šetřiti svých reků
Spoléhá se tudíž na muže
který vztyčí prapor jeho vzteku
aniž čeká že mu pomůže
Co by národ šlapal do kaluže?
Vždyť se topí jenom jeden muž
Bože a ten básník tolik může
a tak málo žádá za výsluž

Slechy jako zajíc nos jak liška
brání národ pravdu kordem srand
Vyjde-li to – je tu národ Žižka
nevyjde-li – národ muzikant
Proč by padal do jednoho muže?
Líp když za něj padne jeden muž
Bože a ten básník přece může
vždyť je znám a sám a starý už

Poslání

Koš mu dává národ místo růže
místo tuše vstříc mu hřímá –
Kuš! Bože proč ten básník přesto může?
To že je ten básník prostě muž

A bude ještě hůř pro kolaborující svaz spisovatelů, až začne dávat novinářům z celého světa v šoku prvních hodin informaci, že nemá za člena a vlastně ani nezná právě vyhlášeného laureáta Nobelovy ceny za literaturu!

Ať už si byli zakázaní spisovatelé sebevíc vzájemně nakloněni, ať se snažili své pokusy a postupy sebelíp sladit, nakonec musel podle svých možností rozhodnout každý z nich sám, co může a co ne. Popsány byly už okolnosti, které dramatiku umožnily uzavřít dík posledním statečným mohykánům v klíčových institucích řádné smlouvy, znemožňující režimu kriminalizovat ho za nelegální šíření jeho prací ve zbytku světa. Té neprůstřelné vesty, kterou mohl svléknout jen vlastní strach, využíval permanentně a do krajnosti. V absolutní nejistotě, kdy domácí vrchnost dík sovětským námluvám se Západem sama nevěděla, jak dalece smí se všemi těmi ptáky zatočit, měli obležení jednu naprostou jistotu: že všichni reprezentanti režimu, zejména v represivních složkách, jim permanentně lžou a hrají s nimi nečisté hry, jejichž výsledkem má být jen a jedině jejich zneškodnění, ať už zlomením nebo vyhnáním.

Představa, že dramatikovi jeho estébácký Mefisto „zapadal do cyranovského konceptu světa“, je mylná. Rostandův intrikán hrabě de Guiche sice vláká u Arrasu nenáviděné Gaskoňce do smrtelné léčky, ale když se nečekaně zavřela i nad krásnou Roxanou, zůstane s nimi jako spolubojovník. Záměr doktora Černého alias náčelníka Piláta byl stoprocentně vypočitatelný v tom, že chce svou škodnou dostat ze země, jak to dodatečně potvrdí v archivu objevená zpráva vnitráckého hlavouna genmjra Molnára. Na všechny jeho hříčky proto vytěsňovaný odpovídal vlastní hrou, která se mu tu míň, tu víc dařila celých pět let: předstíral vážný úmysl přijmout dlouhodobé angažmá v zahraničí a vytloukal z toho, co se dalo; aby ho lovec příslušně navnadil, musel se volky nevolky příslušně slušně chovat, a to nejen k němu. Také tvrdšími zásahy vůči jiným ko…