To byl můj život?? (1928–1979)

Pavel Kohout

79 

Elektronická kniha: Pavel Kohout – To byl můj život?? (1928–1979) (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: kohout15 Kategorie:

Popis

Pavel Kohout: To byl můj život?? (1928–1979)

Anotace

Pavel Kohout – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

1

Jazyk

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „To byl můj život?? (1928–1979)“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

45. Loučení s Ithakou

To je ale ještě jen ve hvězdách, zatímco teď, v létě 1978, už se v nejvyšších etážích moci posuzovala žádost dramatika o roční pracovní výjezd, k němuž byl pozván vídeňským divadlem Burgtheater nádavkem k právě udělené rakouské Státní ceně za evropskou literaturu. Tentokrát to myslel vážně. Hlavním důvodem ovšem nebyli falešní teroristé, ale skutečný problém: hrozba visící nad jeho ženou, až pět let kriminálu za těžké ublížení na těle policistovi v civilu, který jí 10. ledna 1977 při únosu do auta bolestně zacpával ústa, a proto ho kousla, byla náhle akutní. Z protokolů lze vyčíst, jak vyšetřovatel Marcel Malkus pletl z výslechu viníků síť na oběť. O totální podřízenosti soudní moci zvůli Státní bezpečnosti svědčí dokument opravdu průkazný.

„X. správa Federálního ministerstva vnitra,

2. odbor, 1. oddělení.

Dne 21. září 1977 jsem uskutečnil jednání s vyšetřovatelem prokuratury JUDr. MALKUSEM. Předmětem našeho jednání bylo organizační zabezpečení průběhu soudního procesu s Jelenou MAŠÍNOVOU. Nelze vyloučit, že hlavnímu líčení bude přítomna celá řada pravicových exponentů z okruhu její styků. K zamezení dekonspirace mé osoby jako operativního pracovníka StB byla s JUDr. MALKUSEM dohodnuta následující opatření:

– bude zajištěno obsazení soudní síně námi vybranými osobami

– při hlavním líčení budu vystupovat jako svědek ve služebním stejnokroji příslušníka VB s hodností podporučíka

–ke změně mé vizáže si do hlavního líčení nechám narůst vous.

– Vypracoval: por. DVOŘÁK Josef“

Dalo se předpokládat, že do procesu založí estébáci celý divadelní kroužek, který se bude inspirovat předchůdci z padesátých let. Zamrazila vzpomínka, že takhle amatérsky směšně začala před čtvrt stoletím hra na proces s jinou ženou, Miladou Horákovou, která pak shledala, že poslední dekorace, šibenice, je funkční. Nálezy v archivu potvrzují, že Jelenu chtěli odsoudit k nejvyšší sazbě, jakou ten zločin připouštěl, a samozřejmě nepodmíněně. Jenže oběti padesátých let nejenže vyvolaly v duších lidí, kteří tehdejší herce včas neprohlédli, trvalý poplach, ale zasloužily se o zrod instinktů a mechanismů takové recidivě předcházejících. Během legálního roku na Západě měla být proto zorganizována Jelenina účinná obrana, především úředně zaprotokolována výpověď nedávného velvyslance Švýcarské konfederace v Praze Waltra Jaeggiho, který přepadení z okna residence i fotografoval a chtěl přijet jako korunní svědek obhajoby.

Rubikon hranic tedy ještě stále nepřekročen, ale kostky přesto vrženy. Začala systematická příprava počítající i s možností, že nepřítomnost cestovatelů využije StB k pátrání v tehdy už rozsáhlém osobním archivu; musel být nenápadně po částech uložen u Jaeggiů, aby nepadl do nepovolaných rukou a nevydal svědectví proti jiným. Musel být ověřen i zdravotní stav těl někým, kdo o něm nepodá zprávu jinam. Jako vždy to učinil doktor Jaroslav Vaněk, psychiatr, který jim léta tajně sloužil jako internista, když se o své duše vždycky postarali sami. A současně začal nelítostný odpočet dnů a hodin, a s ním i pokus realizovat ještě, co se dá, z plánů dlouhodobě vypracovaných s kamarády. Nesporným vrcholem se stalo bytové představení Play Makbeth.

Dorůstajícím dětem svobody budiž telegraficky vysvětleno, že šlo o pokus inspirovaný obrozeneckými domácími kroužky devatenáctého století: mohlo-li se v měšťanských bytech muzicírovat, musí se tam přece dát hrát i divadlo! S tou vírou navázal dramatik na sólové večery, které už předtím v bytě u Muzea pořádala Vlasta Chramostová v podstatě proto, aby duševně přežila, že už léta nesmí na normální scénu. Tentokrát se měla do bytů vejít celá hra, a ne lecjaká: jedno z klíčových dramat světové literatury, Shakespearův Macbeth, v tu chvíli snad nejaktuálnější podobenství o zrodu a pádu tyranů. Zkušenosti ze všech dosavadních adaptací soustředil teď autor k nalezení žánru, který dodatečně nazval miniaturizací. Proškrtal a zorganizoval rozvětvený děj tak, aby zůstal srozumitelný, i když jej ponesou jen dva protagonisté, spolu s Vlastou i obdobně zatracený Pavel Landovský. V procesu práce, když padla veškerá naděje, že by se chtěl v riskantním dobrodružství s psanci namočit někdo z kolegů, přibral pak ve funkci režiséra do hry ještě přírodní multitalent, jakým byl mladý Vlastimil Třešňák, mimo jiné i kytarista a zpěvák, a požádal o účast také svou dceru Terezu, která kdysi chtěla být herečkou. V poslední fázi zjistil, že pro nemálo zbylých rolí nutně potřebuje ještě páté tělo. Protože nešlo o herecký projev v pravém slova smyslu, dodal vlastní.

Devadesátiminutové představení putovalo pak opravdu po bytech a záhy bylo dík silně osloveným divákům obklopeno nimbem zakázaného ovoce. Zájemci o Play Makbeth – pietně ponechána transkripce z užitého překladu Erika Saudka – se množili, a tak to brzy někdo udal. Státní bezpečnost dala ve čtvrtek 28. září u Muzea šestnáctou reprízu přepadnout policií, jako by vybírala úkryt diverzantů. Všichni přítomní byli perlustrováni a zapsáni. Další uvádění znemožňovala tak, že vždycky jednoho z účinkujících zadržela k výslechu. Poslední trumf vynesl přesto veliký William: zatímco policisté číhali na udaných adresách, kde se nic nekonalo, kvintet s pomocí synátora kolegy Ivana Klímy, Michala, v úloze zvukaře, natočil celou hru na úzký film.

Ani sugestivní záznam kameramana Stanislava Miloty, snímaný brilantně z ruky na jediný záběr, když opakování bránil kritický nedostatek materiálu, nemohl zpřítomnit jedinečnou atmosféru představení, z nichž jedno každé znovu dokazovalo, že divadlo, i zbaveno všech pomocných prostředků, jako jsou dekorace, kostýmy, rekvizity a světla, může úplně všecko, když se herci sepnou s autorem a s diváky v elektrický oblouk. Díky filmu dorazí dílo prostřednictvím rakouské televize až do světa širého. Úžas nad tím činem i úroveň úřadu chránícího reálný socialismus dokonce před Shakespearem, se odráží ve výslechovém protokolu podepsaném 5. října 1978 kapitánem Říhou Václavem, náčelníkem 1. oddělení…