Tango mortale

Pavel Kohout

69 

Elektronická kniha: Pavel Kohout – Tango mortale (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: kohout13 Kategorie:

Popis

Pavel Kohout: Tango mortale

Anotace

Pavel Kohout – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Tango mortale“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3
Praha

Praha jí ukázala svou nejvlídnější tvář, přivítala ji vlídným teplem nadcházejícího léta. Signore Bartolo, ředitel její oblíbené římské cestovky, který se pohyboval i mluvil jako vysoký církevní hodnostář, nepochybně vycepoval svými maily, telefony i skypy vedení pražského grandhotelu tak, že se na ni připravili skoro jako na Obamu. Když Peppino, který dorazil s kufry už včera a přespal v hotelu u letiště, připlul před hlavní vchod, jako by tam přistávala bílá jachta, otevřeli boys v livrejích současně obě křídla vstupních dveří a ředitel hotelu s kyticí růží ji ihned oslovil v angličtině správným titulem – „Your cerene highnis!“, tedy – „Princezno“. Ovšemže pro ni připravili tutéž suitu jako americkému prezidentovi, neboť Bartolo zajisté neopomněl naznačit, že jako vdova po muži, který byl navíc dlouhá léta senátorem, je nadále členkou klubu čelných italských politiků a především vysoké evropské šlechty. Protože to nevěděl, nemohl je upozornit, že mluví česky, takže s ní zprvu všichni hovořili anglicky, zatímco ona měla potěšení rozumět povelům jako – „Franto, maž jí vodevřít lift!“ nebo – „Blboune, nevodři ten drahej kufr!“ Nechtěla, aby se z toho vyvinul obří trapas, a proto své tajemství rychle zpřístupnila, předstírajíc, že těch pár poznámek přeslechla. Pak ji zas pobavilo, když jí ten „blboun s kufry“, klaně se za tučný tuzér, řekl – „Paní princezno“. Vzápětí se dostavila Hoteldame s asistentkou a pod jejím velením vyvěsili i uložili výbavu. Z jejich výrazu usoudila, že ani krásná paní Obamová neměla s sebou tři páry tanečních bot.

Pak si dala další lok irské, naložila se do vany pro dva, zapnula současně vířivku i televizi a zhlédla první české zprávy od těch posledních před čtyřiceti lety, v nichž slzel idol pražského jara Alexander Dubček po návratu vyčerpaných reformátorů a spokojených „konzerv“ z Moskvy, kde právě podepsali „dočasný pobyt bratrské armády“ v Československu, které se tím stalo sovětskou gubernií. Její Viktor označoval pokus demokratizovat totalitu od samých začátků za dětsky naivní. „Králík nemůže učit medvěda žrát trávu!“ Výsledek výměny zlého fridolína Novotného za hodného pierota Dubčeka komentoval bonmotem – „Starý bordel s novým personálem“. A pláč prvního tajemníka nad výsledkem moskevských rozhovorů, jehož jádro zůstalo občanům utajeno, ho přímo zhnusil. – „Mít v zádech podporu patnácti milionů, ve kterých se okupační armáda rozpustila jak cukr, a takhle všecko prosrat, za to by se každý čestný politik musel zastřelit!“ V Římě se česká tévé chytit nedala a po Viktorově smrti začala noviny, které jim po různých poslech posílali známí z Prahy, vyhazovat nečtené. Exilové přestali číst už dřív, to jak bytostného demokrata Viktora odpuzoval jejich primitivně radikální antikomunismus i žabomyší války různých emigrantských vln. „V totalitě pidižvíci, ve svobodě obři!“ Co viděla z vany teď, byly obrazy života neznámé země, kde se změnila i řeč, takhle odfláknutou výslovnost nepamatovala. Ze všech obličejů ji zaujala jen tvář prezidenta Havla, který zrovna natáčel svůj první film.

Když v úvodním roce prezidentování navštívil během státní návštěvy Capri, trávila tam zrovna, už s Giorgiem, tradiční prázdniny v Quisisaně a na banket konaný v slavném hotelu dostala ovšem pozvánku. Jakmile pozdravila Havla česky, dal jí přednost před vlastním tlumočníkem. A když zjistil, kdo je, už se jí nepustil a navzdory protokolu s ní strávil většinu večera. Nikdy ji sice, omlouval se, neviděl v Národním divadle tančit, ale ctil ji jako hvězdu, která ozdobila všechny velké diskusní tribuny tehdy světoznámého politického pražského jara. Znával i Viktora, ale byl příliš dobře vychovaný, než aby se ptal vdovy, proč se ten velký básník tehdy ničeho nezúčastnil, takže pak emigroval jen kvůli ní. Trochu se do Havla na Capri zamilovala, byl v té době oslnivý muž na vrcholu sil, zbožňovaný celým svobodným světem. V televizním šotu jí teď až otřesně připomněl ochablého Viktora i Vittoria v posledních měsících jejich života, a zaplavil ji smutek. Než se v ní stačil usadit, vystoupila z vany, vypila další „klobouk“ a posadila se k počítači.

Za pět minut věděla, že Argentino se dnes tančí ve staré známé restauraci Mánes, skoro se lekla toho osudového refrénu. Za deset minut se převlékla do sportovního a za půl hodiny ze sebe nalíčením smazala s desítkou vrásek i pár desítek let. Netroufla si napoprvé jít tím odcizeným městem pěšky, takže ji do Slavie dopravil Peppino. U Národního se jí vzrušením rozklepala kolena. Dala mu pokyn, aby sem zas předjel přesně v osm, a snažila se projít do kavárny dřív, než čumilové čekající na stanici tramvaje přenesou svou pozornost z bílé limuzíny na ni. V příští vteřině se cítila, jako by ji až teď andělé střemhlav snesli do města jejího mládí.

Nebyla schopna posoudit, vidí-li původní garnituru nábytku, ale uvěřila v to, když spatřila průsvitnou zelenou Múzu sedící na stole pijáka absintu, ten slavný obraz tam visel, už když přijela do Prahy poprvé, a rovnou s pevným úmyslem udělat přijímačky na konzervatoř. Seděla tu tenkrát sama – rodiče byli dávno mrtví až na „pa-otce“, jak ho nazývala, jemuž pak hrdě oplácela, že ji kdysi totálně zazdil, když utekl mámě –, jako na pohádkový zámek odtud při sodovce hleděla na trigy vzpínající se nad Zlatou kapličkou a snila nesplnitelný sen. Ta vzpomínka byla vyplavena mořem potlesků, které tu pak sedm let vyvolávala jako Coppelia, Odetta s Odilií nebo Julie, její jmenovkyně, které se v Itálii z přízemních důvodů zřekla přijetím zdomácnělé, a proto líp vyslovitelné Giulietty. Na rozdíl od většiny lidí, kteří si minulost vracejí v podobě fotografií či útržků filmu, jí se zachovávaly v paměti hlasy a zvuky. Tak i teď uslyšela hrozivé vstupní tóny Prokofjeva, ohlašující už od předehry příchod smrti – Tjamtadamta tjamtadamta tjamtadamta týýdáá, tjamtadamta tjamtadamta tjamta…

– „Womit kann ich dienen?“ odhadl ji číšník na německou turistku a ona tu roli přijala. „Haben Sie türkischen Kaffe? Aber nicht den or…