Ta dlouhá vlna za kýlem…

Kapitola šestá

Že se ta senzační Hnědka – nazval si ji jako závodní klisnu a to mu prozradilo stupeň jeho vzrušení – ocitla už před nimi v útulném, o dva stupně zvýšeném koutě noblesní jídelny, byl jasný signál shůry: dostane ji!

Obratně rozmluvil Margaretě, aby zaujala pro ni lepší místo zády ke stěně a čelem k sousedům.

– Chceš tu volat obsluhu? I na to sis mě snad angažovala!

Dřív než se jejich vrchní stačil ujmout i funkce usazovače a zasunovače, což uznale kvitovala. K tomu přispělo, že v bílém smokingu vypadal, jak už v zrcadle kajuty zjistil, dost dobře. Když u Margarety zaklepal, aby ji odvedl k večeři, přejela po něm zas tím šelmím pohledem, jako by zjišťovala, jestli je k sežrání.

– Bála jsem se, abys nevypadal jako pingl, podotkla jenom.

– A ne? ujistil se v očekávání lichotky.

Ušklíbla se.

– Vypadáš jako lepší bodyguard.

Ale hned se do něho zavěsila a hnala ho svým čiperným krokem, až muselo bít do očí, kdo tu koho vede. Nepochyboval, že to byl záměr, ale rozhodl se nekazit jej pasivním odporem, který by vedl k zbytečnému rozladění. Dal se na vojnu, vzpomněl na starý slogan, bude sloužit, tím spíš, že žold už inkasoval a obavy zaplašilo její vysvětlení.

Vyrovnal krok a pochodoval mrštně vedle ní, okřídlen představou, že tu někdy někde narazí na tu… načež ji objevil u sousedního stolu!

Bohužel, zamýšlenou hru očí musel odložit, neboť Margareta, jako by hodlala nezůstat nic dlužna své pověsti, vyvolala hned další dusno, když doslova hnala stolníka pro nápojový lístek.

– Dokud se nenapiju, oznámila Siegfriedovi, – nefunguje mi jazyk ani patro, nedokážu si vybavit žádnou chuť.

Přepychový seznam vázaný v kůži obsahoval kolony vzácných moků z celého světa, ale ona hledala cíleně.

– Kde je Rakousko?

Tentokrát číšník předstihl Siegfrieda, pyšně našel stranu hemžící se názvy i ročníky. Hleděla na ni překvapivě dlouho, než obrátila k Italovi tvář s výrazem téměř dětského úžasu.

– Tady není Jamek…!

Sklonil se, až se lístku málem dotýkal, a úporně se jí snažil porozumět.

– Co má milostivá na mysli…?

– Co je to za výběr, když tu nemáte ani jednoho Jamka?

Vytušil správně, že to sám nezvládne.

– Zavolám našeho someliéra, milostivá…

A prchl.

– Josef Jamek, přednášela Margareta Siegfriedovi s takovou úctou, jako by mu zjevovala laureáta Nobelovy ceny, – je nestor rakouského vinařství a jeho dobrý duch. Zachránil před zhoubnou přehradou Wachau, oblast, kterou je možné nazvat vinicí Páně. Bez Jamkových rév není na světě skutečně dobrý hotel!

Opakovala to i sklepmistrovi. Byl jím výjimečně Francouz, a zapomněli ho o ní zpravit, protože se jí ke své smůle pokusil odporovat.

– Madame, musíme se řídit přáními svých hostů, která pochopitelně neustále testujeme.

– Aha… řekla jako naivka, – a co oni si přejí z Rakouska?

– Převážně mladé výrobce, kteří se nepodíleli na vinném skandálu, madame.

– A Jamek se podílel? lákala ho do pasti, kterou stále netušil, takže ji začal sebevražedně poučovat.

– Předchozí generace dopustila tajné doslazování vína glykolem, v důsledku čehož byla pověst rakouského vinařství na léta zruino…

– Kolik vám je? přerušila ho břitce.

– Pětatřicet…

– Že několik velkofirem těžce poškodilo celý stav, se událo, když jste byl ve škole, mladý muži. A právě lidi jako Josef Jamek z Jochingu položili základ dnešní pověsti vín made in Austria trojitou ochranou, která z nich učinila nejbezpečnější nápoje světa. A teď si nějaká zelenáčská eurolobby dovolí vyškrtnout ho z vinných lístků? Notabene jste první loď téhle třídy, co ho nevede, a já jsem host, který si Jamkův Smaragd bude od nejbližšího přístavu žádat denně, vyřiďte to proviantnímu důstojníkovi. A teď nám přineste tenhle štýrský Schilcher, ten má aspoň trochu šmrnc!

I someliér mizel tak rychle, že stačil jen trpně odkázat sousední pár na později. Hnědka bude naštvaná! znepokojil se Siegfried a zkusil se jí omluvit očima, ale ona, nebylo pochyb, se mu skrývala za svého společníka. Už se namíchla! Musí jí to vynahradit jindy a jinak.

Nemohl se moc vyklánět, protože mu Margareta ještě pořád básnila o tom zázračném vinaři, který snad proměňoval ve víno i dunajskou vodu. Brzy však pochopil, že tentokrát nejde o paličatost, ale překvapivě hlubokou vazbu.

– Já taky vyrůstal…