Sněžím

7

Když jsem se dokázala podívat na hodinky, bylo jedenáct v noci. Tak dlouho trval stav strnulosti těla i ducha. (Vyplňovala jej utkvělá myšlenka: když se nepohnu, vrátí se, ať už ze záchodu, z kuchyně či z ulice, ale nejspíš tu bude náhle znovu sedět a já s úlevou zjistím, že mě postihl vteřinový zlý sen.) Navrácený pojem času probudil smysly i svaly. Zakručelo mi v břiše. (Od rána ani sousto, ani lok.) Zvedla jsem se a šla si uvařit aspoň turka.

Během noci jsem jich vypila půl tuctu a zpopelnila k nim půl druha dvacítky mentolek, naspaná jsem byla do zásoby, všechno dohromady mě udrželo v bdělosti do bílého rána. Druhou část noci jsem strávila v křesle, kde sedal odnepaměti on, a vyvolávala jeho ducha, vždyť na tom malém kusu nábytku začalo všecko doopravdy.

Co následovalo po našem zmoklém polibku, byla oboustranná morální kocovina, pro mě bylo stejně nemyslitelné vzít svému sotva narozenému dítěti otce, jako žít v ustavičné lži, a Viktor cítil po svém něco obdobného. Asi bychom se byli tím bezpečnostním odstupem vzájemně odcizili nadobro, nebýt příhody se psem. Opět jednou (už v zimě, můj manžel se veselil na jakési rodinné slavnosti v Pardubicích, já už neměla chuť) jsme spolu mravně popocházeli po Stromovce a já ho (tehdy skálopevně přesvědčená, že jsem poetická následnice Flemingové) unavovala čerstvými verši, načež jsme se rozloučili ustáleným (jistota je jistota) stiskem ruky a rozešli do různých stran, jenže já pohřešila záhy Gábinčino chrastítko (dar tchyně, která běžně prováděla inventuru mé domácnosti) a vrátila se je po vlastní stopě hledat. Jezírko, které jsme vždy obkružovali, bylo čerstvě pokryto ledem, a na ten se bezelstně vydal kříženec bernardýna s jezevčíkem, nad nímž jsme párkrát žasli: vzdor své monstróznosti (mocný korpus na pajdovských nožičkách) byl štěně bez zkušenosti, prolomil se, a ledový šok ho dorazil, bylo zřejmé, že se sám nezachrání. Právě, když jsem dorazila ke břehu, vrhl se kdosi v zimním kabátě do zmrzlé vody, propadl až po prsa, ale dral se dál (lokty rozrážel ledový příkrov jako ledoborec), až dorazil k zoufale se zmítajícímu zvířeti a dovlekl je vzdor jeho panickému odporu na pevnou půdu. Vytušila jsem dřív, než poznala, že je to Víťa, a na celé scéně mě dojalo nejvíc, že nebyla určena divákům (já byla jediný a o mně neměl potuchy). Dodrandila jsem k němu a donutila ho (pes se oklepal a odpelášil se staženým ohonem) klusat v napitém zimníku vedle kočárku až k nám domů (sotva jsem popadala dech a Gábina se strachy i hladem rozbrečela), aby neprostydl úplně. Tam jsem současně napouštěla vanu, vařila grog a frotýrovala promodralé tělo; až když seděl v horké vodě, došlo mi, že je nahý. To už jsem byla sama v plameni a toužila ho konečně objímat, a že se ani teď nedala očekávat jeho iniciativa, uchýlila jsem se k ženské lsti: stejně ‚roztržitě‘, jako on přede mnou svlékl promočené svršky a spodky, začla jsem řvoucí Gábinku před ním kojit; mezitím se prohřál, seděl v mém županu (který …