Smyčka

Pavel Kohout

65 

Elektronická kniha: Pavel Kohout – Smyčka (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: kohout10 Kategorie:

Popis

Pavel Kohout: Smyčka

Anotace

Pavel Kohout – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Smyčka“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

30

Hans vezl všechny čtyři muže, Gretl jela se sanitkou do laboratoře s lékařem, který zajistil v zahradě obě číše. Janovu plnou úzkostlivě držela v ruce a snažila se vyrovnávat otřesy vozu, aby z ní ani neukáplo.

V Rudolfově nemocnici se stavila čtveřice jen pro jistotu. Žádný příjem tam ovšem hlášen nebyl. Pokračovali do kanceláře předsedy parlamentního klubu, kde Rakušané rozevřeli telefonní seznam, rozdělili si čísla a začali volat. Do čtvrt hodiny bylo jasno. Sanitky ze všech čtyř sektorů Vídně včetně sovětského severně od Dunaje neodvezly Felixe Fischera ani žádného neznámého muže.

Předsedova asistentka zavolala z laboratoře předběžnou zprávu. Koňská dávka zatím neznámého barbiturátu byla zjištěna v obou číších.

– Nechtěli riskovat, poznamenal Korzinek, hledě Janovi do očí.

Jan byl zděšen.

– Ale kdo??

– Obávám se, že jsou jen dvě možnosti…

– Jaké?

– Buď Rusové, nebo vaši…

Jan se okamžitě rozhodl. Tady byl zbytečný a bezmocný. Musí hned ráno osobně informovat Teringla.

– Zjistíte mi, kdy jede nejbližší vlak na Prahu?

Byli nuceni vyrazit k němu ihned, protože odjížděl za dvacet minut. Na nádraží Franze Josefa nebyla tentokrát žádná kontrola, nastupovali převážně Rakušané vracející se z práce do pohraničí. Noční spoj měl i lehátkový vůz, který byl úplně prázdný. Jan si vzal od Korzinka číslo, na něž ho slíbil co nejdřív zavolat. Do té doby se všichni rozhodli mlčet.

Vlak se vlekl, stavěl v Rakousku na všech nádražích. Jan dlouho nedokázal usnout, jak podvědomě čekal na každé další brzdění. Pak se mu to konečně povedlo, ale brzy ho vzbudila sovětská kontrola. Na české straně hranic ozařovaly světlomety vojáky vykládající další kotouče ostnatého drátu. V Kaplici se Janův vagon naplnil hlučícími psohlavci, kterým asi nestálo za to spát, takže popíjeli a hlučeli až do Tábora. Pak už byl konečně sám, ale tak vyčerpaný, že zbytek cesty do Prahy prodřímal.

Ve vlaku netekla voda, takže se zkusil dát rychle do pořádku na toaletě Hlavního nádraží. Pak pospíchal, aby byl v ústředí u Prašné brány ještě před osmou, kdy obvykle začínaly porady. O tom, že ho Teringl přijme ihned, neměl nejmenší pochybnost. Přestože se však u přijímacího pultu, za nímž u obou vchodů do nitra budovy nadále hlídkovali milicionáři se samopaly, ohlásil v naléhavé záležitosti, poslali ho sednout si na lavici. S kufříkem, pláštěm i kloboukem na klíně tam trčel dobrou půlhodinu a namáhal se udržet padající víčka. Přicházeli i odcházeli lidé, kteří jen mávali průkazy, stále znovu tu zněla pouze dvě slova.

– Čest práci! Práci čest!

Právě ve chvíli, kdy vstal, aby se připomněl, zjevil se známý mladík v rozhalence. Dnes se však úslužně neusmíval. Byl naopak nepříjemně strohý.

– Čest! Soudruh Teringl nemá čas, takže se mám zeptat, oč ti běží.

Jan se ohradil.

– To mohu jen s ním osobně…

– Přeje si, abych to vyřídil já.

Jan zkoušel vzdorovat.

– Jde o soudruha……