Smyčka

4

Přes týden se mohli na kládách, místě nepříliš navštěvovaném, nanejvýš držet za ruce. Příští neděli se jim už cestou do kina touhou podlamovala kolena. Pršelo, a tak byl sál plný. Když je však spatřil známý uvaděč, naznačil jim, aby počkali, než usadí posledního diváka. Pak je vzal do bytu za kinem. Na prádelníku stály dvě fotografie mladých mužů v uniformách. Rohy obepínaly černé stužky. Otec se mstil Vůdci Němců tím, že teď každou neděli půjčoval osiřelý pokoj dvojici jeho nevolníků.

Několik mladičkých milenek, které Jana dobyly, než spatřil Kamilu, dávno pustil z hlavy. A zdálo se, že i Kamila zapomněla na manžela. Jan objevoval vášeň poprvé, ona znovu. Celých sto šedesát tři hodin v týdnu, ať bděli či spali, směřovali v duchu k těm pěti nedělním. Mezitím o nich neustále mluvili. Vzryv lásky a vášně úplně rozptýlil beznaděj, která je dusila pátý rok. Felix Fischer už Kamilu nesvazoval, byla si jista, že ji pochopí. Odešel od ní za vyšší povinností, ona odejde od něho za silnějším citem.

Pracovat v dílnách nemuseli ani na Štědrý den. Kino nehrálo, ale kulhavý muž je čekal. V pokojíku mrtvých synů našli rozsvícený stromek, ořechy, jablka a vánočku. Dárky neměli, tak se podarovali sami sebou. Pak mu Kamila navrhla, aby se hned po válce vzali.

– A nebudou se ti lidi smát, že jsem o tolik mladší? zeptal se nejistě.

– Budou mi závidět, že jsem o tolik přitažlivější!

První katastrofa udeřila 12. února 1945. Jana probudily motory náklaďáků. Odvážely ženy do jiné továrny, kam už předtím převezli dál od fronty část strojů. Trčel u drátěného plotu, jehož průchod zamkli, a marně se snažil Kamilu alespoň zahlédnout, než musel do práce. Nekonečný den žil z naděje, že třeba neodjely všechny. Večer byl sousední barák prázdný. Tu noc zoufalstvím nespal. Neutěšilo ho ani jasné nebe a jiskřící čerstvý sníh. Pak začaly ještě před sirénami vybuchovat bomby.

Zprvu to vypadalo jako útok na průmyslové čtvrti. Silněji než dřív žila legenda, že Drážďany byly vyjmuty ze seznamu cílů ničených kobercovými nálety. Dělníci měli jít do krytu, ale neposlechli všichni. Jan patřil k těm, kteří se rozběhli rovnou k nedalekému Labi. Široký a dlouhý záplavový prostor museli letci znát, jistě jim pro něj bylo škoda bomb. Z místa, kde se potkal s Kamilou, sledoval potom jako v divadle hrůzy, jak se naproti němu tříští a hroutí Semperoper i Zwinger. Laskavé štětce Caravaggia vystřídala hrůzná paleta Hieronyma Bosche.

Většině těch, co přežili, se ty dva dny bombardování slily v jednu noc. Dým z hořících domů brzy zastínil slunce. Utěsnil město souvislým mrakem, z něhož dál pršely bomby. K pobřežnímu korzu cizinců prchali i místní, hlavně ženy s dětmi, mnohé poznamenaly šrámy, rány a popáleniny. Na obrovské ploše se už dalo jen stát. Tisíce tu plakaly, sténaly nebo jen odevzdaně mlčky přihlížely nekončící zkáze.

Jan viděl, jak devadesátimetrový dóm Frauenkirche pukl jako ořech a přední polovina se zhroutila. Pak se ve vzduchu rozžíhal ohňostroj fosforových bomb. Stovky jich dopadly na řeku, která začala hořet. Ohniska se spojovala a proud vzduchu způsobený výbuchy je rozdmýchával, měnil celé Labe v obrovský rošt. Jazyky plamenů šlehaly daleko za břehy a škvařily natlačené lidi jako mouchy. Křik z tisíců hrdel přerostl v řev a vytí. Masa těl se valila zpět od řeky, vstříc dalším bombám.

Jan klopýtal přes ušlapané a snažil se nepadnout pod nohy jiným. I v tom šílenství cítil tiché štěstí, že tu s ním nebojuje o život Kamila. Dál běžel s bezpočtem jiných mezi čerstvými rozvalinami směrem k Dresdner Neustadt, zatímco nebeské kladivo bušilo pro změnu na jih města. Už viděl úpatí zasněžených kopců, ale tehdy dostal nový příděl železa s ohněm také sever. Popelem zčernalý sníh byl to poslední, co Jan zahlédl, než se propadl do tmy.

K sobě přišel v nemocnici města Bautzen. Zachránilo ho, že neměl doklady a sanitní četa ho považovala za Němce. Když se probral, veleli tu už Rusové a hledali mezi raněnými esesáky. Zachránil se podruhé sám, protože v bezvědomí blábolil česky. Neutrpěl žádná vážná zranění, ale nevěděl, kdo je. V srpnu mu nabírala krev ruská vojenská doktorka. Známá řeč a drsný hlas mu otevřely paměť. Nejdřív mu vytanuly na mysli verše Majakovského. Tím si vzpomněl na Kamilu. A s ní se k sobě vrátil sám.

Rozvrácená Evropa znesnadňovala spojení. Až po měsíci se ozvala na jeho psaní přešťastná matka, ale otázku, zda ví, co je s herečkou Nostitzovou, nezodpověděla. Utěšoval se, že v nadšení zapomněla, protože jí o ní předtím kvůli německé cenzuře nenapsal, a obléhal místní…