O ničem a o všem

Podzim

Zima připomíná zchudlou šlechtičnu, která přehodila křesla a pohovky v salonu bílými povlaky, aby zakryla jejich ošumělost. Jaro se chová jako čerstvě dospělá žabka chlubící se svým jedinečným panenstvím tak neopatrně, že o ně vzápětí přijde. Léto je pouťový silák, jenž před publikem zatěžuje svaly činkou čím dál větší, až ho zavalí a zchromí. Zato podzim je moudrá žena, která nese svoje stárnutí na odiv jako nejcennější šperk.

Zatímco zima hystericky střídá sníh a bláto, zatímco jaro vystřelí veškerou zeleň zbrkle jako dělostřelecký pluk železnou rezervu granátů, zatímco léto se sžírá zničující válkou sucha s povodněmi, podzim je doba, která s nikým o nic nebojuje. Nikde zřetelně nezačíná ani nekončí, nepostřehnutelně spadne první list už v kolébce léta, neviditelně zmizí až na samém sklonku zimy poslední.

Podzim života je vlastně ideální věk člověka. Stačil už leccos pochopit a stačí to ještě uplatnit. Má za sebou zkušenost a před sebou naději, vydal plody, ale pořád ještě neusychá. A vybarvuje se, pořád dál se vybarvuje. Odhodil stejnokroj syté zeleně a předvede postupně kompletní malířskou paletu, které nechybí žádný z odstínů mezi bílou a černou. Vyrostlý z naivity dětství a vyzrálý z chvástavosti mládí staví lidský podzim z rozumu i citu solidní hradbu schopnou ještě dlouho vzdorovat nemocem i&nbs…