Konec velkých prázdnin

7. Lydie a Václav

– Tak pa, Vašku! řekla klavíristka.

– Tak pa, Liduško! řekl zahradník.

– Ať ti to jde!

– Hlavně tobě!

– Tak v poledne! ujistila se.

– V poledne… ujistil ji.

Vystoupila na špičky, aby ho mohla políbit.

– Tak ahoj!

– Ahoj!

Podle každodenního rituálu se na něho ještě usmála, než vyšla z pokoje, a on se postavil k oknu. Před penzionem pohlédla nejdřív nad dům k horskému masivu, za nímž se tvořívaly mraky, a potom k němu do okna.

– Bude krásně! zvěstovala, – odpoledne si vyjdem.

– Už se těším, zašeptal dolů.

– Já taky! zazářila.

Vysoké podpatky, které nenosila snad jen do lesa, ji svižně nesly strmou zkratkou ke kostelu, dlouho je slyšel zpožděně klapat na kamenných schodech. Věděl, že se už neotočí, poslušna opět bělské maminky, která ji vybavila přikázáními pro každou příležitost. Slušná děva, znělo toto, se otáčí jedině, slyší-li volání o pomoc.

Tak daleko nebyl, i když se cítil den ode dne bídněji. Ačkoli se zdánlivě nic nezměnilo a chovala se k němu, přestože spolu byli ve dne v noci, tak laskavě, jak po rodičích nezažil, cítil, že jeho podíl na jejich vzájemnosti upadá tím víc, čím víc se jej Lydie snažila pozvednout.

Dal se přesvědčit, že je ztráta času dát se tu zverbovat na mizerně placenou práci jako Rumuni a Tamilové, otřáslo jím poznání, že jejich bezmoci surově zneužívají mnozí z rohlauských, kdo při mši sedali v prvních lavicích; nevěřil však, že i při vší píli někdy zastane, k čemu ho Lydie předurčila: úlohu jejího manažera.

Proč má vedle agentky platit v každém městě lidi, aby špatně zařídili sto a jednu drobnost, když by se mohla soustředit na koncert s vědomím, že to někdo rád udělá dobře? navíc, smála se, za peníze, které mi vlastně zůstanou! Když jedna rodina, proč ne jedna firma?

Nabyl dojmu, že se za něho, možná nevědomky, trochu stydí. A že ten vzestup je vlastně podmínka, aby s ním zůstala, takže nemá volbu. Zahradničil s chutí, rostliny mu byly léta nejlepšími společníky, začínal rozumět jejich zelené řeči a věděl také, že je neztratí, dá-li se na něco jiného; mohly zůstat jeho koníčkem, nesnila snad Lydie o zahrádce nad střechami Vídně? Rád by jí zařídil ten sto a jeden úkol, bál se jen, že to zkazí.

Za Bibli, kterou skutečně četla každý den jako napínavý román, koupila mu také knihu: učebnici němčiny pro samouky. Aby ji mohli užívat lidé různého jazyka, byla slova vysvětlována obrázky, připomínalo to slabikář pro pomocnou školu. Tím horší bylo, že jemu ani ta boží prostota nepomáhala.

Lída směla cvičit v kostele ve všední dny dopoledne, nabídla, že se pak bude učit s ním. Odmítl s neobvyklou rozhodností a ona vycítila, že se bojí rostoucí závislosti na ní; nechtěla zostřit problém věku tím, že mu začne připomínat paní učitelku. Co nevěděla: vzápětí litoval, samojediný si připadal jak nahý v trní. Kdykoli po sobě opravoval dětsky lehké úlohy, psát podle obrázků krátké věty, děsil se, že ho Lydie brzo odhalí jako beznadějného blbečka.

„Ich sein Mann. Meine Namen bin Vaclav Rada. Ich sein hier auf Besuche. Sprechen tschechisch, nichts verstehen deutsch. Ich nein allein. Mein Fraus Namen bin Lída. Sie sein kommen mit ich. Ich bleiben hir mit sie und haben sich gut.“^[19]

Když srovnal odstavec s Klíčem, věděl bez zrcadla, že mu hoří uši. Vytrhl stránku ze sešitu, roztrhal na kousíčky, spálil v popelníku a teprve prach odnesl spláchnout na záchod. Poučen psal dál na volné listy, které ničil podobně, a do sešitu až zdařilé pokusy, takže si připadal jako opisující školák. Zjišťoval, že místo co by mu nový jazyk denně pootevíral dveře, stává se rostoucí překážkou. Ráno co ráno, dokud nezmizela v kostelíku, ji provázel očima stále zoufalejší, že ta nadaná, vzdělaná, zkušená, pro něho jednoduše nádherná a nenahraditelná žena ztratí v tomto novém světě, který jí zítra bude ležet u nohou, jako u nich dnes leží on, trpělivost a vůbec chuť zahazovat se s vesnickým neotesancem.

Jediné, čím si byl dosud trochu jist, byla její objetí, o nichž si namlouval, že mu patří beze zbytku. Ale stačilo, aby se oblékla, aby promluvila plynně cizí řečí, která jemu výsměšně vzdorovala, aby převzala cele, protože jí nemohl pomoct, otěže jejich života, a byla stejně neuchopitelná, jako když jí poprvé na Klíčově stříhal živý plot a ona hrála nádherně na klavír…

Dnes dávno zmizela a on se nehýbal od okna, sklíčen představou, že bude jednoho dne marně vyhlížet její návrat. Milosrdný Bože, nikdy jsem Tě neprosil, aby mě milovala Věra, to vlastně prozrazuje, že jsem se tehdy netrápil z lásky, ale z raněné ješitnosti. Nevím, proč jsi mi dal Lydii, ale prosím Tě, nevystavuj mě zkoušce tím, že mi ji zas vezmeš. I ona potřebuje ochranu, a necháš-li nás spolu, nemusíš se do smrti starat o dvě ze svých oveček!

Uvědomil si, že poprvé s Bohem smlouvá, a vytáhl učení, aby se kál tím, co mu přišlo nejtěžší. Tu se ozvalo klepání.

Lydie preludovala. Ze čtyř hodin denně, které jí laskavý farář vyhradil, padla první na rozcvičování malíčku. Byť ji svého času příznivci ubezpečovali, že je fit, věděla své, ten natřikrát zlomený prst zůstával slabší, a to čistě účetnicky znamenalo, že hrála na devadesát pět procent možnosti. Dřela už na Klíčově a předsevzala si, že tady předvede milému, ale ovšem i těm, kdo se ji pokusili zničit, comeback, jaký svět neviděl.

Netušená komplikace, jakou byla Margritčina smlouva s Prahou, ji poděsila nakrátko. Přespána se jí stala novou ostruhou. Nepochybovala, že přítelkyně nasadí páky a zmobilizuje známosti, aby jí dopomohla k šanci. Té pak využít beze zbytku jako všech před ní byla čistě její věc a tou si byla jistá.

Co zprvu považovala za handicap, jinost varhanní klávesnice, obrátila psychicky ve výhodu. Je to, Vašku, jako trénovat běh se zátěží, až sednu k pořádnému křídlu, odhodím ruksak s cihlami! Hlavně, že neztrácela čas. Margritka se měla ozvat za týden a zájemce nepochybně zařídí, aby mohla skutečně cvičit.

Malíček dostal své a Lydie přešla k repertoáru, když dole vrzly kostelní dveře. Změnila registr, sama navrhla faráři, ž…