Kde je zakopán pes

Pavel Kohout

89 

Elektronická kniha: Pavel Kohout – Kde je zakopán pes (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: kohout06 Kategorie:

Popis

E-kniha Pavel Kohout: Kde je zakopán pes

Anotace

O autorovi

Pavel Kohout

[20.7.1928] Pavel Kohout je dramatik, prozaik, básník, publicista, scénárista, filmový a divadelní režisér, překladatel, spisovatel z povolání. Narodil se roku 1928 v Praze, kde také vystudoval filozofickou fakultu UK. Je jednou z nejúspěšnějších osobností 4esk0 literatury v zahraničí. Pracoval v Československém rozhlase, byl šéfredaktorem Dikobrazu, redaktorem časopisů Československý voják a Československá televize. V mládí byl jedním z nejtypičtějších autorů stalinské poezie,...

Pavel Kohout: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kde je zakopán pes“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

39

Sázava v neděli 16. 7. 78

Sluneční paprsky dosahují letos poprvé účinnosti grilu, Zet po roce zase leží na ploché střeše obytné haly a libuje si, že se konečně netřese zimou, velvyslanec Helvétské konfederace spočívá na lehátku, které si odnesl do trávy ve stínu bříz, jejichž růst tu sleduji už dvacet let, právě tak tu lehával ve svém prvním a posledním sázavském létě můj na smrt nemocný otec Otomar, přítel Walter má na očích brýle, na prsou Neue Züricher Zeitung, Tagesanzeiger, Börsenblatt a Weltwoche, u nohou tebe, a spí, od jeho nenadálého příjezdu do našeho střeženého objektu uplynulo přes třicet hodin a já si živě představuji, kolika potentátům zamotává hlavu.

Rodiče Zet, kteří tu s námi věrně chtěli zůstat, i když jsme jim předložili jen velmi nevinnou verzi, že nás chce stát mít na očích kvůli srpnovému decenniu, mohli upokojeni odejet za svými vlastními záhonky, zatím co s otrávenými hlídači, k nimž doléhá od jezu křik naháčů, přišlo o víkend jistě pár vyšších šarží na ministerstvech vnitra a zahraničí, škodolibě k nim připočtu i teroristy, ta návštěva je v zemi, která podepsala Helsinský protokol, de iure nezávadná, ale v zahradě, kterou obýváme my a střeží policie, de facto brizantní.

V příznivějších dobách, kdy nás hlídali triédrem závodní strážníci sklárny a policajti v penzi, se tu ovšem vystřídalo nemálo stejně vysokých návštěv, Jeho Excelence velvyslanec Belgického království sem jezdil obdivovat dodnes doplňovanou stálou výstavu grafik mého přítele z mládí, teď už Švýcara Pravoslava Sováka, které vévodí grafiky pro Deník kontrarevolucionáře, Jeho Excelence velvyslanec Francouzské republiky sem dorazil neohlášen s rodinou a kanoe právě, když jsme rozkopali žumpu, ukázal se být velkým diplomatem, neboť se celý čas tvářil, jako by asistoval prezentaci francouzských parfémů.

Příjemný, veselý starší pán, jehož jméno jsme úvodem přeslechli, a považovali ho proto řadu hodin za strýčka kulturního přidělence, jenž ho přivedl, a snad i majitele opravny aut, o nichž tak zasvěceně mluvil, se při loučení ukázal být Jeho Excelencí velvyslancem Německé spolkové republiky Jürgenem – inu – Dieslem; že mu náš oběd zřejmě chutnal, pozval nás brzy oplátkou na večeři k sobě společně s exministrem zahraničí Jiřím Hájkem a jeho chotí, líčil mu, jakým morálním apelem byl pro něho jako čerstvého diplomata Hájkův projev v OSN proti sovětské invazi v roce 68, host ho za to zasvěceně provedl po jeho rezidenci, Lobkovickém paláci, kde býval kdysi prorektorem politické fakulty, a ukázal mu i tajné dveře pro milence a vrahy.

Oč méně se Bezpečnost odvážila taková setkání přímo rušit, o to horlivěji se snažila zjistit jejich povahu, s indiskrecí, která jim většinou sloužila spolehlivěji než drahé aparatury, nemohli ovšem u Zet a u mne počítat, co jsem rozum vzal, nesvěřoval jsem nikomu na světě ani své soukromnosti, natož šířil vědomosti, které by sloužily jim, Zet v tomhle punktu přemohla svou ženskost a mlčela taky jako hrob.

Jak z toho byli otrávení, prozradila skoro pavlačová reakce muže, který před čtyřmi měsíci jako hodný dědeček z pohádky nechal vycestovat do Švýcarska na studie mou dceru Kačenku – po páteční nabídce plukovníka Kříže si mohu myslet, že byla první návnadou, za níž má vyplout ryba-tatínek –, na rozloučenou jí náhle řekl větu, kterou mi musela třikrát doslova opakovat, než jsem uvěřil, že mi ji nevzkazuje žádný poskok, ale skutečně federální ministr vnitra osobně:

– Vyřiďte svému otci, že máme jeho švýcarský kanál plně pod kontrolou!

Ještě téhož dne jsem to poctivě tlumočil Waltru Jaeggimu při večeři ve vinárně U Malířů, kterou jsme měli už dávno domluvenou.

– To mě těší, řekl na to lakonicky, – aspoň se nám už nikdy nezacpe.

Vzkaz sám byl pozoruhodný především tím, že svědčil o ministrově naprosté neznalosti skutečného stavu věcí, velvyslanec Jaeggi se nikdy neprovinil proti diplomatickému protokolu ani proti statutu hosta v cizí zemi, člověk Jaeggi jednal, jak mu přikazovala nejen slušnost, ale i Charta lidských práv, která byla i v této zemi od nedávna zákonem.

Jeho služební a lidský výkon spočíval v tom, že nezávisle na kotrmelcích času, v němž tu vykonával…