Kde je zakopán pes

104

Čechy, zima 1977/78

Na psychiatrii po naší úradě nešlas. Obeslali tě znovu. Zůstalas doma. Malkus ti uložil mastnou pokutu. Nezaplatilas. Pak se zlověstně odmlčel. Kdesi byl případ posuzován a určován další postup.

V sobotu 7. ledna jsme otevřeli šampaňské. Třesk korku byl tečkou za Katyní. Ode dne, kdy první stránku pokřtil maličký Eda, uplynulo přes šest let. Že nepil, dostal teď špekáček.

V neděli mi přivezl do Havlovic bytu novou láhev Walter Jaeggi. První mi zvěstoval udělení Velké rakouské státní ceny za evropskou literaturu. V pondělí mi bylo tlumočeno pozvání ministra kultury Sinowatze, abych ji přijel osobně převzít. V úterý připojil dramaturg vídeňského Burgtheatru dr. Weyss osobně pozvání svého intendanta Benninga k roční spolupráci. Prozatím jsem se jen poděkoval.

Ve čtvrtek mi začal všední život účastí na velké hladovce v den odvolacího procesu s Havlem, Pavlíčkem, Ledererem a spol. Ten spol. – to byl vlastně hlavní obviněný, bývalý šéf Městských divadel Ota Ornest, který přecenil své psychické síly a připustil, aby byly jeho pokusy o udržení kulturních svazků se Západem považovány za trestnou činnost. Jeho televizní pokání, jímž si vykoupil dřívější propuštění, připomínalo mi někdejší podobně smutné výstupy Aloise Poledňáka a Oty Filipa. V jednom byl však ten zhýčkaný a bázlivý židovský intelektuál mužnější než předchůdci: nikoho veřejně neobvinil.

Když se náš hladový a zmrzlý hlouček, neustále vytlačovaný policisty, znovu a znovu tvrdošíjně vracel před soudní budovu pankrácké věznice, myslel jsem velmi na Herberta Wehnera, velkého starého lva německé sociální demokracie, který přesto právě přiletěl do Prahy na pracovní návštěvu. Jevilo se nám to jako další smutný projev politické krátkozrakosti: aniž za to získal něco užitečného, dodal svou přítomností rozsudkům lesk pravosti a režimu pocit, že si může soudit, jak se mu líbí.

Byl to zvláštní zážitek, ta zkřehlá i marná stráž na mohutném schodišti, kolem něhož celý den pulzoval organismus miliónového velkoměsta. Tisícům, které nás zahlédly z chodníků, aut, tramvají i od stanice metra, museli jsme se jevit dík vousatcům a vlasatcům z hudebního undergroundu, kteří přišli oplatit solidaritu, jako podezřelí příbuzní jakési po zásluze souzené cikánské bandy. Režimu jsme mohli být za Wehnerova přispění pouze směšní.

Jak jsem ze sebe přes deset hodin sem a tam vyšlapával mráz a hlad, musel jsem urazit vzdálenost z Prahy na Sázavu. Po setmění jsem byl nenadále odměněn: kdosi otevřel v přetopené přízemní jednací síni okno a v něm se mi na dlouhé minuty objevila tvář Jiřího Lederera, přednášejícího své na tři roky poslední slovo. Neslyšel jsem ho, ale ten němý film srozumitelně obrážel jeho klidnou pevnost, přesvědčoval i mne, že stojím při vší směšnosti našeho podnikání taky ve správnou chvíli na správném místě.

Rozsudky byly pozdě večer v podstatě potvrzeny, ovšemže. S podmíněně volným Havlem jsme ukončili hladovku večeří v Rotiserii, kde jsem jedinkrát v životě spatřil šéfa Plastic People Ivana Jirouse v kratičké přestávce mezi dvěma z jeho četných pobytů v kriminále. Pili jsme na to, abychom si tu brzy ve zdraví připili s Jiřím Ledererem, všecko však mělo být jinak. Uvidím ho až v Bavořích. To už zas bude v Čechách sedět Havel. Až i toho, jenom dík těžké nemoci, pustí, bude už Jiří Lederer pohřben v cizí půdě.

Jejich proces si odškrtli a začali pracovat na tvém. Absurdita obvinění jim nedělala hlavu. Svět se už zdál ochoten spolknout vše, z čeho nebude přímo čouhat a do nebe řvát bídáctví. Museli pouze dokopat své zpovykané lajdáky a povaleče, aby se naučili pořádně lhát.

První, komu chtěli přišít útok na úřední osobu dokonce s pokusem vraždy, byl přirozeně zas Landovský. Když ho zas jednou sebrali v jeho vršovickém doupěti, bylo jich šest. Žaloba tvrdila, že je chtěl párat kuchyňským nožem. Přesila se obrátila sama proti sobě, když se ve své lenosti nedomluvili ani na vyšetřujícího soudce, takže nůž v ruce viděli jen dva, dva jej viděli ležet na stole a dva se zdáli nevědět, co je nůž.

Když jste ty a náš advokát směli nahlédnout do Malkusova spisu, pochopili jste, že se bohužel poučili. Byli sice tentokrát jen čtyři, ale ať seděli, či stáli, blízko, či v dáli, dokonce i ve voze s běžícím motorem, viděli a slyšeli totéž. Autor scénáře, který se tak nezvykle dobře naučili, znal nepochybně od Malkuse tvé výp…