Hvězdná hodina vrahů

Únor

Když se hned po siréně ozval zvonek bytu, byla Elisabeth, baronka z Pommeren, přesvědčena, že ji chce český domovník odvézt výtahem do krytu; oblékla znovu černý kožich, který sotva pověsila, zvedla poplachový kufřík, vyhákla bezpečnostní řetěz a pochopila okamžitě, že otevřela svému vrahovi.

Muže s naditou taškou přes rameno zaznamenala na Vyšehradském hřbitově mimoděk, uvykla Čechům zdobícím tu poslední dobou už i veřejně hroby svých národních svatých. Připomínal opraváře, který sem zaskočil na obchůzce, a ona si ho letmo všimla proto, že měl proti ostrému slunci tvář negra. Teď spatřila oči jako ze skla, bez barvy i bez výrazu. Nepřekotně vklínil mezi veřej a práh odřenou botu na vysoké gumě a za ní vnášel do bytu stejně zdlouhavě tělo nadité ve vatované bundě. Nakonec uviděla dlouhý a podivně tenký nůž. Dranžírák! vzpomněla si.

Baronka věděla, že má zemřít, ale neučinila nic, aby tomu zabránila. Nejen proto, že by výkřik v nejvyšším poschodí, kde zbyla sama, utonul v hluku leteckých motorů, jaký v Praze ještě neslyšela; baronce se nechtělo žít.

Jako katolička na sebe nesměla vztáhnout ruku, a tak už dávno očekávala Boží trest. Zločinná válka nemohla skončit jinak než zničením všech, kdo ji připustili! Muže jí zastřelil ruský partyzán, syna makista v Bretani. Zdálo se jí přirozené, že teď přichází muž českého odporu, aby se pomstil i na ní.

Mohutný patricijský dům se začal třást. Sílilo mimozemské zvonění. To rychle se blížící výbuchy rozechvívaly stále víc okenní tabule, cingrlátka lustru i číše ve vitríně.

Milosrdný Bože! modlila se Elisabeth z Pommeren ustupujíc do salonu, jako by tam uváděla hosta, bomba nebo nůž, jen ať je to rychle!

Její vrah za sebou nohou přirazil dveře a volnou rukou otevřel brašnu plnou řemenů.

Hřmí? podivil se oberkriminalrat Buback, v únoru? Než stačil domyslet, uhodilo. Poznal, že to byla těžká letecká bomba, která dopadla po čertech blízko.

Budova pražského gestapa, kde působil i styčný muž Úřadu říšské kriminální policie, se celou věčnost divoce zmítala, ale nakonec nezřítila. Následovalo proslulé ticho po šoku, zastavený čas. Až pak začly šílet sirény a venku na schodišti dupali referenti i sekretářky do krytu.

On nehnutě zíral na ty dvě tváře.

Sklep bývalé Petschkovy banky se mu příčil. Některé sejfy proměnili v kobky, politickým v nich prý pomáhali k paměti dost rázně. Teď tu však zůstal z úžasu: ten třesk a třas jako by vzkřísily Hilde a Heidi.

Zarámovaný obrázek s ním cestoval válkou. Pracovny se měnily, jak se měnila města i země, ale všude se na něho zádumčivě usmívaly ty dvě, starší i mladší vydání tiše zářící milostnosti, ve které nalézal svůj mír. Přes jejich tváře, které tak životně zachytil v posledním předválečném létě na Syltu, vedl porady i výslechy, většinou je ani nevnímal. Ale nebylo hodiny, aby si v zášlehu radosti nepřipomněl, že jsou obě kdesi přítomny, živé a jeho.

Měl je na psacím stole i loni v Antverpách, když před ústupem muži z jiných oddělení pálili na dvoře …