Cizinec a Krásná paní

28

Podnájemník se vrátil až v pondělí pozdě večer, kdy už jí Stendhalův strhující příběh při čtení nepronikal k vědomí, protože od rána přemýšlela, co má vlastně dělat. Volat na stavbu, jestli se mu něco nestalo? Trapné! Dojít tam osobně? Ještě trapnější! Vyřešila jen poslední otázku: obálku s výpovědí mu odevzdá, až si bude jista, že tím nedovrší nějaké jeho neštěstí.

Co Krásná paní netušila a autor ví, protože má oči a uši všude:

Její dávný ctitel inženýr Brzobohatý měl z vyhoštění svého políra takový strach, že ho na internetu vyvěsil už v pátek. A dal si záležet. Popsal ho jako pravý opak všech cizinců, z nichž měli Češi strach. „Jsem vysoký a statný vdovec z Persie,“ inženýr tušil, že cílová skupina Kurdy nezná a Turci jsou jí podezřelí, takže zvolil zem původu jeho kocoura, „mluvící plynně česky, předák na velké stavbě v severních Čechách s pevným platem, a hledám inteligentní Češku libovolného věku, která by mě chtěla za muže, značka Společný podzim.“

V pondělí časně ráno to pak byl stavbyvedoucí sám, kdo vtrhl do kontejneru políra, aby mu připlácl na rozložené plány tři potištěné strany.

– Člověče, Kemale, ukazoval mu ve změti internetových značek zatržené odstavce, – jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedum, vy chlape jeden exotická, sedum bab vám chce vlízt do postele, každá sice trochu jinak pošahaná, ale trefili jsme jich všech sedum jednou ranou, takže tam jedna bude na tuty!

– Na čem že bude? optal se cizinec a nerozuměl ani po vysvětlení, dokud nedostal informaci, že šéf jeho jménem zahájil lov na nevěstu.

V tu chvíli zazvonil inženýrův mobil, a cizinec zatím četl odpovědi žen, které se mu po chvíli začaly plést, takže netrpělivě čekal, až skončí dlouhý hovor, aby požádal šéfa o pomoc. Jenomže telefon se ve vteřině ozval znovu a Brzobohatý do něj křikl pouze, že už je na cestě, a hned byl ve dveřích.

– Pane inženýre, já moc vás prosím… pokusil se ho cizinec odchytit ještě pro sebe, ale povedlo se mu to jenom na pár vteřin.

– Kruciturci, Kemale, já jsem vám je rád obstaral, ale prubovat vám je rozhodně nebudu, teď už je to váš problém, já jsem dvakrát rozvedenej. Ostatně přeberte přece všecky ty baby s Krásnou paní!

– Tu neznám, řekl cizinec s nadějí, – dáte mi alespoň její adres?

– Chlape, dyť u ní celou dobu bydlíte! Tak jí tu říká každej zdejší!

– Vy přece víte, že já nejsem, hájil se cizinec.

– Ale máte oči, ne? To jste si dodnes nevšim, jak je krásná? A všecko ví!

A tak se Krásná paní v pět odpoledne, když ztracený cizinec už dávno a zcela vytlačil z její mysli Stendhalova nešťastného Juliena Sorela, dočkala, že kdosi zaklepal na dveře salonu, což se nestalo od smrti otce.

– Kdo je? vykřikla úzkostně, protože předtím přeslechla domovní dveře.

– Já, ozval se známý hlas, – já Kemal, jestli ruším vás, zavolejte na mě, prosím, dolů, až budete mít malou chvilku čas.

– Ne ne, jen pojďte dál! volala rozčileně, až probuzený Valtr odplachtil z jejího ramene na stříšku klece, kde se tiše zlobil, zatímco ona pospíchala k sekretáři obrátit naruby obálku s cizincovým jménem.

Z práce už musel přijít dřív a převléknout se, kupodivu ne do darova…