Bílá kniha o kauze Adam Juráček

Pavel Kohout

65 

Elektronická kniha: Pavel Kohout – Bílá kniha o kauze Adam Juráček (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: kohout01 Kategorie:

Popis

Pavel Kohout: Bílá kniha o kauze Adam Juráček

Anotace

Pavel Kohout – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Bílá kniha o kauze Adam Juráček“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Rekonstrukce II

(podle dobových materiálů)

Když spatřil

seshora, že profesorka matematiky a deskriptivy omdlela, zatímco ostatní členové sboru nejsou schopni pohybu, snesl se rychle dolů, aby jí poskytl pomoc, vyňal z náprsní kapsy bílý kapesník, který tam přechovával již tři měsíce, a bez váhání jej namočil, přestože na něm lpěly

slzy Kateřiny Horové, vzpomněl na ni, a prožil vteřinu lásky, která přehlušila vše ostatní, hlas staré ženy ho vrátil přítomnosti, otevřela oči, usmála se na něho jako z dálky

– Víte, Adámku…, řekla přerývaně, – mně se vám najednou zdálo, že chodíte po stropě… ta slova se mu měla zanedlouho připomenout, kdyby tušil, co obsahují a za jakých okolností budou pronesena znovu, byl by jednal

jinak? v této chvíli ještě stačilo usednout na židli a číst bez zachvění hlasu plán práce na příští týden, dalo se téměř bezpečně předpokládat, že jeden každý člen profesorského sboru, ředitele Voráčka nevyjímaje, by měl týž pocit: jako by před minutou sáhl na elektrické vedení, byli by se rozešli domů s pachutí v ústech a v srdci s úzkostí, že překročili zenit výkonnosti a nyní se již řítí volným pádem do náruče sklerózy, nikdo z nich by se o tom nikdy nikomu

nezmínil, Adam Juráček byl rovněž otřesen, ranní reakce matčina byla sice podmalována třeskem skla, vyústila však v slzu pýchy, zmátla ho, zapomněl, že matčina hruď se dme láskou i pro syna-defraudanta, i pro syna – hromadného vraha, matky nevnímají kvalitu činů svých synů, pouze jejich velikost, aby mohly v noci užasle šeptat do tmy

– Bože, jak se to mohlo vejít pod mé srdce…?

nyní však poprvé předvedl svou schopnost lidem, kteří na to nebyli připraveni odborně, ani lidsky, původně to vůbec neměl v úmyslu, když ráno tak znenadání pevně dolehl zády na strop svého pokoje, maje nad sebou jako sadu Damoklových mečů skříň, knihovnu, gauč, stůl a židle, před nimiž ho chránil pouze křehký deštník lustru, pocítil, jak i křížová cesta může končit happy endem, měl nelehké dětství, po chybě otce-vlakvedoucího, třebaže byla jediná, musil s matkou opustit naturální byt nad Dolním nádražím, v jehož oknech proseděl každou volnou chvíli, miloval nade vše ten pohled na malý

perón a ranžír, připomínající dětskou železnici, v šesti letech znal přesně příjezdy i odjezdy vlaků, signály a posunky posunovačů, než odcházel spát, kontroloval polohu návěstidel, ve snu přebíral noc co noc úřad přednosty stanice, ráno zoufale počítal, kolik musí přečkat měsíců a let, když pak matka přijala místo pokojské v Grandhotelu a odstěhovali se do lázeňské čtvrti, přestal mluvit, neřekl do patnácti let nic, krom nejzákladnějších slov, udržoval pouze nejnutnější komunikaci s matkou a učiteli, vzdor matčiným slzám i ranám jedl jen tolik, kolik nezbytně potřebovalo jeho tělo k fyzické existenci, ruce i nohy měl jako hůlky a mírně

vodnatou hlavu, krmili ho prášky a špikovali injekcemi, marně, učitelé se rok co rok rozhodovali poslat ho do

pomocné školy, matka je vždycky uprosila, báli se jí, protože pře…