Pošta v ZOO

MOJE PRVNÍ KOŘIST

Náš tygr napsal příbuzným

Milá rodino, já sice nevím, komu to psaní přijde, je vás venku mnoho. Já už jsem v kleci docela doma. Už moji předkové se narodili za mřížemi. Ale přesto bych rád drahým příbuzným tygrům napsal, jak se máme, jak to u nás chodí třeba večer.

Když se totiž naposled uklidí, když zavřou vrata od našeho stavení, když se po podlaze rozběhnou myši a začnou hledat drobty, dáme se do vykládání. Tak to děláme každý večer. Každý něco poví. Ale když přijde řada na mne, už všichni křičí, už se smějí napřed, že prý mám vykládat o té mucholapce.

Áchachachá, to se vždycky nasmějeme. Vy jste o tom neslyšeli? Černému pardálovi mohou přitom prasknout mříže od smíchu a starý lev Ramses z toho mohl mít smrt, jak se jednou zakuckal. Jejej, to je vždycky kravál, takový kravál a smích, no, vždyť to snad musíte slyšet až k vám, když tu starou historii vykládám. Víte, právě tu o mucholapce a o pradědečkovi. Z doby, kdy naše ZOO bylo ve skromných začátcích.

Viděli jste někdy tygra, jak se chytil na mucholapku? Panenko skákavá, podržte mne, já se uchechtám, když si to představím. Víte, na mucholapku, na ten dlouhý papír pomazaný lepem, na který se chytají mouchy. Tenkrát za starých časů někomu u nás napadlo, že se mohou mucholapky rozvěsit i u zvířat a že bude nejlepší začít s tím u šelem, protože nás mouchy zlobí. Zkusili to nejprve u mého pradědečka. Ten prý bude rád. Pověsili mu mucholapku pod stropem a poschovávali se, aby uviděli, jaké to bude, až se u něho chytí nějaká moucha. To bude veliká událost, protože na něco takového ještě v žádné jiné zoologické zahradě nepřišli.

No a co uviděli. Dědeček právě tenkrát seděl nad kostí a okusoval z ní maso. „Zase konina,“ bručel. „Už tak dlouho každý den konina.A já bych měl zrovna chuť také na něco jiného. Včera tu byl jakýsi strejda, koukal na mne a pochutnával si přitom na husím stehýnku. Panečku, to vonělo. Udělal jsem na něj takové hladové oči, že se, chudák, polekal, porazil jednoho fotografa a utíkal ven. Hm. Já fotografy nejím,“ hučel můj tygří pradědeček. „To se raději podívám, co mi to pověsili na strop,“ zabručel, protože mu to už chvíli vrtalo hlavou.

Nechal kost s masem ležet a šel se podívat nahoru. Co tam vidí? Ze stropu visí pruh papíru, leskne se lepem a nic na něm. A smrdí! Jej, ten smrděl! Pradědeček se ušklíbl. „To není nic pro mne. To já přece jíst nebudu,“ a otočil se.

Ale jak se otáčel, přilepil si mucholapku zezadu na stehno. Hu! Seskočil, mucholapka se utrhla a za ním! Pradědeček se hrozně polekal. Zavrčel, zablýskal očima a hup na stěnu. Mucholapka zase za ním. Teď už zařval strašným hlasem, až vyběhli všichni hlídači ze svých úkrytů.

Nu, pradědeček už měl pořádný strach. Začal řádit. Myslil, že ho nějaký netvor chytil za nohu a že ho nechce pustit. Skákal jako divý po stěnách své klece a řval, až se paní pokladní u vchodu do ZOO třásly ruce, a ona, chudák, trhala dva lístky najednou. Všichni diváci ze lvince utekli, protože z pradědečka s mucholapkou šla hrůza hrůzoucí.

Co teď? Zřízenci běhali z jednoho kouta do druhého. Jeden chtěl tygrovi poslat ručník, aby se utřel, jiný chtěl tygrovi říci, že si musí olíznout prsty, jestli chce na mucholapku sáhnout. A ten třetí zase křičel: „Kde je telefonní seznam?“ protože chtěl telefonovat do muzea, co se má dělat s tygrem, který se chytil na mucholapku.

Ale ten čtvrtý, ten nejrychlejší, zatáhl za drátěné lano, otevřel zadnídveř…