O POPLETENÉ A PŘECE ZDAŘILÉ ŠKOLNÍ SLAVNOSTI.
„To jsme jí dostali“, pochvaloval si Pytlík, „to bychom to měli nějak oslavit!“
„Také oslavíme, Chrobáku! Vyhledej nějaké hezké místo, zameť tam, a uděláme si tam některý den hezkou školní slavnost!“
Dobře. Brzy si vybrali místo i den, a Pytlík pro ten slavný den vylepil všude veliké plakáty:
Představení se konalo pod ohromnou muchomůrkou, aby se mohlo konat i za deště, a přišlo tam mnoho a mnoho hostí.
První číslo programu dopadlo znamenitě, broučci bubnovali na bednu a moucha bzučalka k tomu troubila jako nejlepší trumpetista, takže všichni byli znamenitě naladěni, když po prvním čísle přistoupilo k tabuli udělané z kousku břidlice druhé číslo programu, nejmladší žák školy, Čmárybor Šmodrcha.
„Tak, náš nejmenší žáček, Čmárybor, nám něco nakreslí. Dávejte pozor, budete potom hádat, co to je!“ ohlásil Pytlík slavnostně a pošeptal Čmáryborovi do ucha: „Nakreslíš čtyři rovné čáry pod sebou!“
Všichni ztichli. Čmáryborek nakreslil první čáru.Ajejejej! Moc rovné to nebylo. Ale přes to se Pytlík otázal: „Tak hádejte, co je to?“ A malí diváci křičeli:“To je had!“ Pytlík sice doufal, že zavolají: „To je rovná čára!“ ale nedalo se již nic dělat.
Čmáryborek kreslil novou čáru. „To je moře!“ volalo obecenstvo a tleskalo Čmáryborkovi. Ono to opravdu vypadalo jako moře.
“Teď ale nakresli opravdu rovnou čáru!“ zasyčel Pytlík. Čmárybor kreslil, namáhal se, jak jen mohl, a obecenstvo, teď už i s maminkami, křičelo: „To je žížala!“ a všichni si pochvalovali, jak Čmárybor pěkně kreslí.
Pytlík už to nevydržel a vrazil Šmodrchovi jednu do zad. „Tak nakreslíš rovnou čáru nebo nenakreslíš?“ Ubohý žáček začal potichu plakat, a jak vzlykal, ručka mu skákala po tabuli. „To je krokodýl!“ křičeli všichni a tleskali ještě víc, když nakreslil tuto poslední čáru docela klikatě. „Báječně jste je, pane Pytlíku, naučil kreslit“, chválili všichni Pytlíka.
Jen vzadu nějaké ploštice, které si koupily program, šuškaly: „To bude asi nějaká změna programu. První číslo mělo být rovné čáry, Ale beztoho by to nebylo nic zajímavého. Toto je lepší!“
Nu co, Pytlík musil být rád, že to tak dopadlo. „Nyní začneme, velevážené obecenstvo, kreslit čtverce,“ ohlásil důstojně, a k tabuli nastoupili skutečně nejlepší kreslíři školy.
„Začneme od největšího čtverečku!“ velel Pytlík, a žák Koníček Zelený, největší ze žáků, nakreslil největší čtvereček. „Teď dva menší!“ A dva žáci, kapinku menší, nakreslili dva menší čtverečky po stranách. „A teď ty ostatní!“ Žáci kreslili čtverečky dále, činili se, seč byli, a za chvíli se na každou stranu táhla řada čtverečků. Jenže na jedné straně neměli dost místa, musili řádku zdvihnout a ještě ty nejmenší čtverečky dokreslili pod trojici největších čtverečků dolů.
„To je lochnesská nestvůra!“ začaly volat děti, které znaly tohoto …
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.