Kopyto, Mňouk a konec světa

Akce „Pštros“

Raroh přímo skřehotal rozkoší. Měl báječný pocit, že se mu všechno daří a cesta do dalšího tisíciletí je ověnčena samým ohněm a kouřem. Chystal nová a nová překvapení, pro která si vybíral vhodné a především ochotné lidi. Měl již docela slušný oddíl ctitelů.

„Mému úspěchu nikdo nezabrání,“ liboval si, „protože ve městě nemám konkurenta, který by mě dokázal zastavit. Na bílou magii už lidé, chvála satanu, zapomněli. Každý se pachtí za penězi a není vůbec schopen negativně vnímat moji přítomnost. Mládež si mě váží a čeká ode mne rozličné kratochvíle. Dočká se jich, a bude jich dostatek! Nikdo nás nezastaví. Je tu sice ta černoška, která o kouzlech cosi ví a navíc stojí na nesprávné straně, ale z té strach mít nemusím. Není ukotvena v této zemi a nemá se o co opřít. V temném pralese, plném skřítků a duchů, bych se s ní utkat nechtěl. Kdoví, s kým by se tam proti mně mohla spojit! Tady je však ta černá perla namydlená a určitě na nic nepomyslí. Ten její policajt by jí to ani nedovolil, protože střeží ve městě pořádek. Ten, který tu zavedu já, se mu sice líbit nebude, ale musí se mu podřídit. Hlavně že si udrží svoji hodnost!“

Raroh se smál, až se plácal do stehen. „Měl bych úplně ovládnout hrad,“ plánoval, „a odtud všechny akce řídit. Kastelán není schopen vzdorovat a učitele Pěničku nebude obtížné dostat do blázince! Stejně už ho kdekdo považuje za cvoka! Jsou tady samozřejmě ještě ti dva čiperní kluci. Kopyto a Mňouk. Ti by se mi hodili a měli by vstoupit do mých řad. Škoda, že na ně nemá vliv Bičiště, jejich nadmíru schopný spolužák! To se však může změnit. Budu Bičištěmu pomáhat při jeho vzestupu a oni pochopí, kudy vede cesta k úspěchu!“

Raroh se znovu řezavě rozesmál a promýšlel další úskoky, triky a efekty. Pak náhle pocítil, že je poněkud unaven.

„Měl bych si trochu odpočinout,“ uvědomil si, „ale když si tady zchrupnu, moc mě to nevzpruží. Je zde plno smoly, síry a čmoudu. S mými lidskými plícemi přece jen potřebuji trochu poctivého kyslíku. Co se dá dělat, půjdu se projít jako nějaký obyčejný nanicovatý důchodce. Je to sice odporné, ale patrně mě to vzpruží. Půjdu za město k lesu, několikrát se hluboce nadechnu a opět se vrátím ke své důležité práci!“

Rozhodl se a navlékl na sebe černý havelok, ve kterém vypadal jako starý černokněžník z pohádek. Ještě si nasadil zlatý skřipec a vyrazil na cestu.

Loudal se okrajem města a sledoval, jak se k němu lidé chovají. Někteří ho zcela ignorovali, a ty si vrýval do své paměti. S těmi musí důkladně zatočit! Jiní ho rozpačitě pozdravili a schoulili se do sebe, jako by právě spatřili nebezpečnou krvelačnou šelmu. Tady šlo o typické oběti, neschopné se bránit. Až přijde čas, Raroh je buď povolá do svých šiků, nebo s nimi bezohledně zamete. Třetí typ občanů, zejména z řad mládeže, potkával Raroh nejraději. Některým jedincům vyloženě imponoval. Považovali ho za zajímavého netuctového člověka, který je schopen způsobit změnu a něco pro tohle ospalé město udělat. Vnímali jeho osobnost jako veliký přínos. Nadšeně zdravili a jejich oči svědčily o tom, že s nimi může počítat a svěřit jim zodpovědné úkoly. Uznávali ho za možného vůdce.

S těmi byl Raroh očividně spokojen. Jeho škleb vypadal téměř jako přátelský úsměv, ve kterém byl slib, že na ně v případě potřeby nezapomene.

Situace se vyvíjela znamenitě a nebylo nač si stěžovat. Snad jen průdušky poněkud haprovaly a Raroha zmáhal nepříjemný kašel. To vše bylo z kouře, který zaplňoval ve dne v noci jeho pracovnu i ložnici. Každý jiný člověk by se tu patrně udusil, ale Raroh se již za obyčejného smrtelníka nepovažoval. Věděl, čím je povinován svému pánovi.

„Musím být pevný a odolný,“ říkal si, „protože bych snadno podlehl i jiným lidským slabostem. Třeba bych se začal i mýt a čistit si zuby. Přestal bych smrdět a má magická síla by se rozplynula! Musím si odepřít veškeré lidské slabosti!“

Raroh vyšel z města a polní cestou kráčel k lesu, na jehož okraji stála pštrosí farma pana Kulicha. Za vysokým drátěným plotem, který vypadal velice pevně, pobíhalo několik desítek mohutných nelétavých ptáků. Nevěděli, že jim hrozí nějaké nebezpečí. Ani je nenapadlo, že v nich jejich majitel vidí pouze zdroj vlastního obohacení a bedlivě sleduje, jak který z nich přibírá na váze. Proto také nepropadali nervozitě. Raroh byl rovněž klidný. Snil o Satanově království a tiše si pobrukoval jakýsi pekelný cajdák. Situace se zdála být stabilní a zcela nevýbušná. Rarohovi se i lépe dýchalo.

„Ten kyslík má přece jen něco do sebe,“ napadlo ho, „a nelze mu odvyknout naráz. Ale nesmím to zase přehánět! Mohlo by se stát, že bych zatoužil po čisté pramenité vodě, nebo jiném produktu, podporujícím lidskou slabost. Dnes ráno jsem se napil louhu a vůbec mi nechutnal.“ Raroh se zamračil nad vlastní rozmazleností a pokračoval v procházce.…