Dejte napít Babinskému

16.

Litoměřický komisař Věrtel svolal své lidi z terénu. „Tak se zdá,“ pravil skřípavým hlasem, „že nám Venca Babinský chce přerůst přes hlavu. Jeho poslední akce tomu nasvědčuje. Hraje si na Jánošíka, a to není rozhodně v pořádku.

Loupežník má krátit lidi o majetek a získávat odpor lidu svou surovostí. Pak máme naději, že budeme považováni za ochránce pracujících lidí a dočkáme se od nich pomoci. Tak to na světě chodí. Jenže poslední čin Babinského je odporný. Spráskal veřejně činného, ale zároveň nenáviděného chlapa. Tím si získal četné sympatie a mnozí věří, že ve zločinech toho typu bude pokračovat. Ale my tomu zamezíme! Přikazuji všem informátorům a spolupracovníkům policie, aby událost uvedli na pravou míru a otevřeli lidem oči. Od této chvíle nebyl přepaden pomocník učitelů, ale zřízenec školního rady. Přenášel pokladnu s penězi, vybíranými na dobročinné účely. Měly sloužit zejména dětem slepým a postiženým obrnou. Loupežníci ho jali, surově ho zkopali a pak, když se náležitě opili, začli ubohého zřízence mučit. Tady můžete nechat průchod své fantazii, ale neberte na chlapa ohled!

Stejně se z toho jen tak nevylíže! Má uřezané uši, rozmačkaný nos a pořezané celé tělo. Loupežnická krutost neznala mezí. Dejte si zkrátka na tom povídání záležet a šiřte jej, kamkoliv se jen dostanete! O Babinském se musí mluvit jako o krvežíznivém padouchovi, který je smrtelným nebezpečím pro každého z nás! Jedině tak nad ním můžeme zvítězit!

Spravedlivý a uznalý loupežník je pohromou pro stát. Lidé ho mají rádi, nacházejí mu úkryty a varují ho před připravovanými zásahy policie. Tak do toho, pánové! Rozejděte se a šiřte zprávy o nelidovi, surovci a násilníkovi! Celé široké okolí musí být těmito žvásty zásobeno! Kdo si toho nejvíc vymyslí, bude odměněn a možná i povýšen. Jděte do terénu, pánové, a dejte se do práce!“

Komisař Věrtel skončil a zdálo se, že je se svou taktikou spokojen. Také byl. Používal této nečisté zbraně poměrně často a nemohl si stěžovat, že by někdy neuspěl. Lidé rádi naslouchají pomluvám a svůj hněv obrátí proti škůdcům. A kdo jim může pomoci? Kdo je schopen je před ničemy nejhoršího kalibru ochránit? Jedině chrabrá policie! Jen je třeba jí kapánek pomoci a uvědoměle udávat!

Ani tentokrát komisař Věrtel neplácl jen tak zbůhdarma do vody. Další události se vyvíjely tak, jak předpokládal.

Lidé rádi uvěřili, že Babinský je převtělený satanáš, který prostému člověku nic nepřinese, ale ledacos může odnést.

Matky varovaly dcery před možným hromadným znásilněním a mnozí tatíci se začali vyhýbat odlehlým knajpám, kde se loupežníci bavili odřezáváním uší. Tento zvrhlý způsob zábavy odsuzoval kdekdo. Občané byli varováni i tiskem a je známo, že v novinách se píše toliko pravda.

Čím dále od centra, tím to bylo horší. Litoměřicko, kde Babinského tlupa řádila nejvíc, se pověstného loupežníka příliš nebálo. Ale už na Mladoboleslavsku nebo Českolipsku to bylo horší. Tam se před Babinským schovávali hned po setmění a pečlivě zamykali vrata i dveře všemi možnými způsoby.

Vencu Babinského takto získaná pověst ani trochu netěšila. Cítil, že byly proti němu použity nekalé prostředky. „Proč mi to dělají?“ divil se. „Nikoho jsem nezabil a kradu celkem přiměřeně. Nepustoším cizí majetek, který nejsem s to odnést, neprzním panny, protože ty mi do náručí skočí samy a k lidem se chovám milosrdně. Sem tam někoho praštím nebo hodím do řeky, ale to jen proto, aby si nepletli loupežníka s potulným umělcem. Ty pověsti, které se poslední dobou o nás šíří, mě fakticky štvou. Moje máma prej prohlásila, že ještě někomu ušmiknu uši a ona se mě veřejně zř…