KAPITOLA 2
Dvacátého dne se konal tradiční posvátný boj o vůdčí místo ve spolku. Byl jasný podzimní den a slunce svítilo teplými paprsky na posvátné jezero a modravé hory. Dvanáct zástupců měst sedělo v kamenném kruhu na dvanácti posvátných kamenech. Sám jsem stál mezi lidem v hustém chumlu za představitelem města Cluisa, neboť jsem nebyl ještě veřejně prohlášen za lukumona, ani mi nebyl rozložen posvátný plášť na ramenou. Proto všichni předstírali, že mi nevěnují pozornost. Ale přestože stáli v hustém zástupu, bylo kolem mne volno a nikdo se mne nedotkl, ani se neotřel o můj plášť.
První přišel nejstarší augur s lituem v ruce. Za ním kráčelo dvanáct mladíků. Byli nazí, jen purpurová stuha kolem hlavy je zdobila. Každý měl v rukou kulatý štít a posvátný meč svého města. Jejich místo v průvodu bylo určeno losem, protože si města byla ve spolku důstojností rovna. V kamenném kruhu se však postavili každý před svého zástupce.
Ze zastřených nosítek vyvedl augur pannu a kráčel s ní k posvátnému kamennému lůžku uprostřed kruhu. Také panna byla nahá, ale měla vlněnou posvátnou stuhou zavázané oči. Byla to krásně rostlá, nedotknutá dívka. Augur rozvázal uzel stuhy na dívčině šíji a odkryl její tvář. Polekaná a červenajíc se rozhlédla se kolem a instinktivně si chtěla zakrýt svou nahotu. Mladíci se napřímili a jejich oči začaly zářit bojechti-vostí. Až do hloubi srdce rozechvěn jsem v dívce poznal Misme, ač jsem nejprve nemohl uvěřit svým očím.
Věděl jsem, že se každé roku volí za oběť nejhezčí a nejvznešenější etruská panna, i že její zvolení je pro dívku největší pocta. Ale kde našli Misme a proč právě ji zvolili za oběť, to jsem nechápal. Její obranná gesta i polekaná tvář se mi zdála důkazem, že se volbě nepodrobila dobrovolně.
Podle zvyku vládlo hluboké ticho. Zaslechl jsem pouze těžký povzdech lidu a viděl jsem prudce dýchající jinochy. Přece však vzpouzející se oběť byla prý bezcenná. Augur uklidňoval Misme gesty, až se dívka hrdě vzpřímila, uvědomila si krásu svého mládí i těla, vydržela pohledy chlapců a dovolila augu-rovi, aby jí svázal ruce vlněnou stuhou.
Tehdy jsem ztratil svou rozvahu a pohnul jsem se zoufale a zuřivě. Střetl jsem se se zpytavými pohledy lukumonů a zástupců. Beze slova jsem si však uvědomil, že i toto je pro mne zkouškou. Považovali Misme za mou dceru a chtěli vědět, zdali jsem ochoten obětovat svou dceru podle etruských posvátných zvyků, abych dokázal, že jsem lukumo.
Nevěděl jsem přesně, co se bude dít, ale to jsem věděl, že posvátné kamenné lože uprostřed kruhu je obětní oltář a že jinoši mají bojovat mezi sebou meči a štíty. Jen ten, kdo po zranění vystoupí z kamenného kruhu, si zachrání život. Augur pak mohl svým lituem chránit před smrtelnou ranou toho, kdo klesl, zle poraněn, na zem, a nechtěl pustit meč z ruky.
Zůstal jsem tedy mlčky stát a hleděl na Misme, až jsem se setkal s jejím pohledem. Usmála se na mne jasnýma očima. V jejím výrazu bylo cosi neodolatelně výsměšného a okouzlujícího, jakýsi záblesk z Arsinoé. Stejně krásná jako Arsinoé nebyla a její rovné tělo bylo ještě příliš dívčí a nevyspělé. Ale její prsy byly jako divoké klisničky, vlasy učesány do krásných loken, lýtka měla pružná, boky svůdně zaoblené a již se ani trochu nestyděla. Naopak jsem četl z toho záblesku jejích očí, že si uvědomila velmi dobře, jaké city vzbudila v oněch dvanácti mladících.
Ne, o Misme jsem se nemusel obávat. Byla dcerou své matky a věděla, kam směřuje hra. Byl jsem docela klidný. Ať ji Etruskové dostali do rukou jakkoli, k oběti svolila ze své vůle. Byl jsem na ni pyšný, že zatím tolik zkrásněla. Hlavu jsem měl opět výš než ostatní, a tak jsem se střetl s pohledem Larse Arntha, sedícím na posvátném kameni. Bylo zřejmé, že je okouzlen Misminou krásou, a teď se na mne podíval stáhnuv oči do čárky, jako by se mne něco ptal. Instinktivně jsem přikývl hlavou.
Lars Arnth důstojně povstal, sňal si plášť a přehodil jej tar-quinskému jinochu, jenž stál před ním, přes ramena. Pak si svlékl tuniku, náhrdelník i náramky odhodil na zem a nakonec si stáhl i zlatý prsten z palce. A jako by se to rozumělo samo sebou, vzal z rukou mladíka posvátný štít a meč, postavil se na jeho místo a ukázal mu, aby si sedl na posvátný kámen. Tato nesmírná pocta zmírnila jinochovo zklamání.
Augur se zpytavě rozhlížel, zdali má někdo něco proti výměně bojovníků. Potom se dotkl Larse Arntha na znamení, že schvaluje jeho počin. Lars Arnth byl světlejší než ostatní a ani nebyl opálen, takže měl pleť jako žena. Avšak nahý byl krásný a pevný, a věkem nebyl o mnoho starší než druží bojovníci. Ústa pootevřena očekáváním hleděl na Misme a ona sama hleděla na něho zase zvědavě a překvapeně. A zřejmě byla polichocena její marnivost, že zástupce největšího etruského města byl odhodlán položit v boji pro ni svůj život.
Ale já jsem se musel usmívat a s nevýslovným ulehčením jsem si uvědomil, že mi bohové chtějí žertem ukázat, jak slepým může být i ten nejjasnozřivější člověk a jak je zbytečné považovat cokoli na zemském povrchu za důležité. Četl jsem v myšlenkách Larse Arntha jako v otevřené knize. Mismé ho okouzlila, bezpochyby, ale zároveň ho napadlo, co všecko by mohl získat, kdyby vyšel živ z posvátného zápasu. Byl poražen v poradách o zahraniční politice. Jeho vážnost v Tarqui-niích upadla po nezdařené sicilské výpravě. Starý Aruns ještě sice žil a jeho důstojnost byla neotřesitelná, ale to neznamená, že bude Arnth vládnout ve svém městě po jeho smrti, třebaže ho otec jmenoval mí sto vladařem. Larns Arnth dělal politiku rozhodnou a s dalekým dohledem, ale i dle požadavků doby, neměl však rád ani staré, ani Řeky.
Kdyby zvítězil v posvátném zápase, získal by na rok vedoucí postavení pro Tarquinie i jediné čestné místo mezi etruskými městy. V dávno zapomenutých dobách vstupovali do posvátného kruhu vládcové a osobně bojovali o prvenství svého města. Nyní bylo neslýchané, aby mladý místokrál dával život v sázku. Kdyby zvítězil, pak by tedy postavení Tarquinií nebylo pouhou formou a poctou, al…
Jana Kolářová –
Další z historických románů finského spisovatele Miky Waltariho. který stylem připomíná jeho slavného Egypťana Sinuheta. Protagonistou barvitého příběhu z počátku 5. století př. n. l., kdy se dává do pohybu celé Středomoří a schyluje se k řecko-perským válkám, je etruský lukumo neboli nesmrtelný jménem Lars Turms. Jeho původ je mu však utajen v sedmi letech jej otec svěřil přátelům v řeckém městě Sybaris a zakázal jim prozradit, jaký osud je mu určen.
Rusalka bledá –
Tajemný Etrusk je jeho Waltariho asi nejtajemnější knihou. Proti tu nebudu prozrazovat nic z děje a pouze ji vřele doporučím k přečtení.