Pojídači mrtvých

Způsoby oguzských Turků

Oguzové jsou nomádi a domy mají z plsti. Zůstávají nějaký čas na jednom místě a pak cestují dál. Svá obydlí stavějí na různá místa, podle nomádského obyčeje. Ačkoliv vedou těžký život, jsou jako oslové, co se zaběhli. Nemají žádných náboženských svazků s Bohem. Nikdy se nemodlí, leč místo toho zovou své vůdce Pány. Když někdo z nich žádá svého velitele v něčem o radu, praví: „Ó Pane, co mám dělat v této či tamté věci?“

Jejich počínání je založeno výhradně na poradě mezi sebou. Slyšel jsem je pravit: „Není Boha kromě Alláha a Muhammad je Alláhův prorok,“ leč praví tak, aby se dostali blíže k muslimům, a ne, ježto tomu věří.

Vladař oguzských Turků se zove jabgu. To je jméno pro vládce a každý, kdo stojí v čele kmene, je tak nazýván. Jeho zástupce se vždy zove kúdarkín a také zástupce některého jejich náčelníka se zove kúdarkín.

Oguzové se nemyjí po vyprázdnění ani po močení, nekoupou se po ejakulaci, ani při jiných příležitostech. Nemají vůbec nic společného s vodou, obzvláště v zimě. Žádní kupci nebo mohamedáni se nesmějí v jejich přítomnosti omývat, jedině v noci, když to Turci nevidí, ježto se rozhněvají a praví: „Tento muž chce na nás přivolat čáry, neboť se noří do vody.“ A přinutí ho zaplatit pokutu.

Nikdo z mohamedánů nemůže vstoupit do turecké země, dokud někdo z Oguzů nesouhlasí stát se jeho hostitelem, u nějž zůstává a pro něhož přináší ze země islámu oblečení a pro jeho ženu pepř, proso, rozinky či ořechy. Když muslim přijde k hostiteli, ten pro něj vztyčí stan a přivede mu ovci, takže muslim si ji může sám porazit. Turci nikdy nepodřezávají; bijí ovci do hlavy, až je mrtvá.

Oguzské ženy se nikdy nezahalují závojem v přítomnosti svých vlastních ani jiných mužů. Žena si ani nezakrývá žádné části těla v přítomnosti jakékoliv osoby. Jednoho dne jsme se zastavili u Turka a seděli v jeho stanu. Byla tam přítomna jeho žena. Když jsme rozmlouvali, žena si odkryla genitálie, poškrábala si je a my jsme zřeli, jak to činí. Zahalili jsme si tváře a pravili: „Prosíme Boha o prominutí.“ Na to se její manžel zasmál a děl tlumočníkovi: „Pověz jim: my to odhalujeme ve vaší přítomnosti, abyste to zřeli a byli v rozpacích, leč není to k dosažení. Toto je lepší, než když to přikrýváte, a přec je to dosažitelné.“

Náboženství je mezi nimi neznámé. O komkoliv zjistí, že je cizoložník, roztrhnou ho ve dví. To se stane takto: nakloní k sobě silné větve dvou stromů, přivážou ho k nim a potom oba stromy uvolní, takže muž, jenž je přivázán ke stromům, je roztržen ve dví.

Obyčej pederastie je Turky považován za hrozný hřích. Jednou sem přišel kupec, aby pobýval u rodiny kúdarkína. Tento kupec zůstal u svého hostitele delší dobu, aby nakoupil ovce. Hostitel měl bezvousého syna, a host se neustále snažil svést ho na scestí, až získal chlapcův souhlas, že mu bude po vůli. Vtom turecký hostitel vstoupil a přistihl je in flagrante delicto.

Turci chtěli za toto provinění zabít kupce a rovněž syna. Po mnoha zapřísaháních však kupci dovolili, aby se vykoupil. Zaplatil svému hostiteli čtyřmi sty ovcí za to, co udělal jeho synovi, a pak zemi Turků spěšně opustil.

Všichni Turci si vytrhávají vousy, kromě knírů.

Jejich svatební obyčeje jsou následovné: jeden z nich požádá o ruku ženského příslušníka druhé rodiny za takovou a takovou svatební cenu. Svatební cena často sestává z velbloudů, zvířat k nošení nákladů a jiných věcí. Nikdo si nemůže vzít ženu, dokud nesplní závazky, o nichž se dohodl s muži rodiny. Když je však splní, potom přijde bez dalších okolků, vstoupí do domu, kde se nachází ona, zmocní se jí v přítomnosti jejího otce, matky, bratrů a oni mu v tom nebrání.

Zemře-li muž, jenž má ženu a děti, potom si ji vezme nejstarší syn za manželku, ovšem není-li jeho matkou.

Když někdo z Turků onemocní a má otroky, ti se o něj starají a nikdo z rodiny se k němu nepřiblíží. Vztyčí pro něj stan odděleně od příbytků a on z něj neodejde, dokud nezemře, nebo dokud se neuzdraví. Je-li však otrok nebo chudák, zanechají ho v poušti a jdou svou cestou.

Zemře-li některý z jejich význačných mužů, vyhloubí pro něj velikou jámu podobnou domu a jdou k němu, odějí ho do kurtaku s opaskem, dají mu luk a do ruky dřevěnou nádobu s opojným nápojem. Přinesou veškeré jeho vlastnictví, dají ho do jámy a uloží do ní i zemřelého. Pak nad ním postaví druhý dům a navrší z hlíny jakousi kupoli.

Pak zabijí jeho koně. Zabijí jich sto či dvě stě, tolik, kolik jich má, na místě hrobu. Pak snědí maso, až na hlavu, kopyta, kůži a ocas, neboť tyto pověsí na dřevěné tyče a praví: „To jsou jeho oři, na nichž jede do ráje.“

Jestliže byl rekem a zabil nepřátele, vyřežou dřevěné sošky v počtu zabitých protivníků, umístí je na jeho hrob a praví: „Toto jsou jeho pážata, která mu slouží v ráji.“

Někdy o den či dva zabití koní zpozdí a pak je některý muž z jejich starších popožene, řka: „Viděl jsem ve spánku mrtvého a ten mně děl: ,Zde na mne patříš. Mí společníci mne předběhli; mé nohy byly příliš slabé, abych jim stačil. Nemohu je dohnat, a tak jsem zůstal sám.'“

V tom případě lidé porazí jeho oře a pověsí mu je na hrob. Po dni či dvou za nimi přijde tentýž starý muž a praví: „Viděl jsem mrtvého ve snu a on děl: ,Sděl mé rodině, že mi bylo pomoženo.'“

Tímto způsobem dbá starý muž na dodržování zvyklosti Oguzů, ježto jinak by mohla u živých převážit touha ponechat si koně mrtvého.^[4]

Nakonec jsme v turecké říši cestovali dál. Jednoho rána nás potkal jeden z Turků. Byl ohyzdný postavou, špinavý zjevem, odporný způsoby a mrzký přirozeností. Pravil: „Stát!“ Celá karavana, poslušná jeho povelu, zastavila. Pak pravil: „Ani jediný z vás nesmí pokračovat.“ Děli jsme mu: „Jsme přátelé kúdarkína.“ Začal se smát a pravil: „Kdo je kúdarkín? Kálím na jeho vous.“

Žádný muž mezi námi nevě…