Pojídači mrtvých

Smrtelné křeče wendolovy

Pak jsem též usnul. Herger mne probudil těmito slovy: „Musíš kvapně přijít.“ Nyní jsem zaslechl zvuk vzdáleného hromu. Pohlédl jsem měchýřovým oknem^[51] a ještě nebyl rozbřesk, leč uchopil jsem svůj meč; po pravdě jsem usnul ve svém brnění, nechtělo se mně ho sejmout. Pak jsem spěchal ven. Byla to hodina před rozbřeskem a vzduch byl mživý a hustý, vyplněný hromem vzdáleného dusotu kopyt.

Herger mně pravil: „Wendol se blíží. Démoni vědí o smrtelných zraněních Buliwyfa a vyhledávají konečnou pomstu za zabití své matky.“

Každý z bojovníků Buliwyfových, já mezi nimi, se postavil k obvodu opevnění, jež jsme vytyčili proti wendolovi. Toto ohrazení bylo chabé, leč neměli jsme nic jiného. Zírali jsme do mžení, abychom zahlédli jezdce útočící na nás tryskem. Očekával jsem velký strach, leč nepociťoval jsem jej, ježto jsem zřel vzezření démonů a věděl jsem, že jsou to stvoření, když ne lidská, tak jim dost podobná, jako jsou opice též podobné lidem; leč věděl jsem, že jsou smrtelní a že mohou zemřít.

Tak jsem neměl strach, pouze jsem očekával tuto poslední bitvu. V tomto přístupu jsem byl sám, ježto jsem zřel, že bojovníci Buliwyfovi dávali najevo hodně strachu; a to vzdor svému úsilí utajit jej. Vpravdě, když jsme zabili matku wendola, jež byla vůdcem démonů, ztratili jsme taktéž Buliwyfa, jenž byl vůdcem naším, a nebylo zde žádného veselí, zatímco jsme čekali a naslouchali přibližování hromu.

A pak jsem zaslechl za sebou rozruch a když jsem se obrátil, spatřil jsem toto: Buliwyf, bledý jako samotná mlha, oděn v bílém a s obvázanými ranami, stál vzpřímen na zemi království Rothgara. A na jeho ramenou seděli dva černí havrani, na každé straně jeden; a při tomto pohledu Normané křičeli o jeho příchodu, zvedli své zbraně do vzduchu a ryčeli v očekávání bitvy.^[52]

Nyní Buliwyf nikterak nepromluvil, ani nepohlédl na jednu či druhou stranu; ani nedal žádnému muži najevo, že ho poznal; leč kráčel odměřeným krokem vpřed, za čáru opevnění, a tam očekával nájezd wendola. Havrani odlétli a on sevřel svůj meč Runding a čelil útoku.

Žádná slova nedokáží popsat poslední útok wendola v mlžném rozbřesku. Žádná slova nevysloví, kolik krve bylo prolito, jaké výkřiky vyplnily hustý vzduch, kolik koní a jezdců zemřelo v úděsné agónii. Na vlastní oči jsem zřel Ecthgowa s jeho pažemi z ocele: vpravdě jeho hlava byla uťata mečem wendola a hlava udeřila na zem jako cetka, jazyk stále kmitaje v ústech. Též jsem zřel Weatha, jak mu kopí prošlo hrudí; tímto způsobem byl připíchnut k zemi a tam sebou házel jako ryba vyjmutá z moře. Spatřil jsem děvčátko rozdupané kopyty koně, její tělo rozdrcené na placku a krev řinoucí se z jejího ucha. Též jsem zřel ženu, otrokyni krále Rothgara: její tělo bylo přeťato čistě ve dví, zatímco prchala před pronásledujícím ji jezdcem. Zřel jsem mnohé děti zabité podobně. Zřel jsem koně vzepnout se a klesnout, jejich jezdci byli shozeni, a staří mužové a ženy zabíjeli tvory ležící otřesené na zádech. Též jsem zřel Wiglifa, syna Rothgarova, prchat z řeže a schovat se zbaběle v bezpečí. Herolda jsem toho dne nespatřil.

Já sám jsem zabil tři z démonů a utržil ránu kopím do ramene, jejíž bolest byla jako skok do ohně; krev mně vařila v celé paži a též uvnitř hrudi; myslel jsem, že se zhroutím, a přec jsem pokračoval v boji.

Nyní slunce proniklo mžením, nastal rozbřesk, mlha se vytratila a jezdci zmizeli. V jasném denním světle jsem zřel všude těla, včetně mnoha těl wendola, ježto oni své mrtvé nesebrali. To bylo skutečně známkou jejich konce, ježto byli v rozvratu a nemohli opět napadnout Rothgara, a všichni lidé království Rothgarova to pochopili a radovali se.

Herger mně omyl ránu a byl v povznesené náladě, dokud do velké haly Rothgarovy nepřinesli tělo Buliwyfovo. Buliwyf byl mrtev více než dvacetkrát: jeho tělo bylo rozsekáno čepelemi tuctu protivníků; obličej i tělo měl prosáklé svou vlastní, ještě teplou krví. Herger zřel tento obraz a rozplakal se; ukryl přede mnou svou tvář, leč toho nebylo třeba, ježto já sám jsem cítil slzy, jež zakalily můj zrak.

Buliwyfa položili před krále Rothgara, jehož povinností bylo pronést řeč. Leč starý muž nebyl schopen učinit to. Pravil pouze toto: „Zde je bojovník a rek, jenž se vyrovnal bohům. Pohřběte jej jako velkého krále.“ a pak opustil halu. Myslím si, že byl zahanben, ježto on sám se bitvy nezúčastnil. Též jeho syn Wiglif utekl jako zbabělec a mnozí to zřeli a nazvali to zženštilým konáním; to též mohlo přispět k rozpakům krále. Nebo může existovat nějaký důvod, jenž neznám. Po pravdě, byl to velice starý muž.

Nyní se přihodilo, že Wiglif šeptem pravil heroldovi: „Ten Buliwyf nám učinil velkou službu, tím větší, že padl při jejím dokončení.“ Takto hovořil, když jeho otec král opustil halu.

Herger zaslechl ta slova, já rovněž, a já jsem byl první, kdo tasil svůj meč. Herger mně pravil: „Nebojuj s tímto mužem, ježto je to liška a ty jsi zraněn.“

Odvětil jsem: „Komu na tom záleží?“ a vyzval jsem syna Wiglifa, a to na místě. Wiglif tasil svůj meč. Nyní mně Herger uštědřil zezadu mocný kopanec či úder, a ježto jsem na něj nebyl připraven, upadl jsem; pak se Herger pustil do boje se synem Wiglifem. Též herold pozvedl zbraně a přesunul se nenápadně s úmyslem dostat se za Hergera a zabít ho zezadu. Toho herolda jsem sám zabil vnořením svého meče hluboko do jeho …