Čtyři klíče

Kapitola 43 / Zdroj opovážlivosti

V jednom okamžiku Piercova procesu propadl žalobce nelíčenému obdivu. »Takže se nezakládá na pravdě,« řekl žalobce, »že byste měl nějaké předchozí zkušenosti s rekreačním horolezectvím?«

»Vůbec žádné,« odpověděl Pierce. »Řekl jsem to jen proto, abych Agarovi dodal důvěru.«

»Takže jste se nikdy nesetkal s panem Coolidgem, ani jste o tomto předmětu nečetl žádnou odbornou literaturu, ani jste nevlastnil žádné speciální pomůcky a výstroj nezbytnou k horolezecké činnosti?«

»Ne,« řekl Pierce.

»Prodělal jste snad nějaký předchozí atletický nebo fyzický výcvik, který by vám vnukl přesvědčení o vaší schopnosti uskutečnit zamýšlený plán?«

»Neprodělal,« řekl Pierce.

»Nuže,« pokračoval žalobce, »pak se vás musím zeptat, i kdyby jen z důvodu prosté lidské zvědavosti, co vás, pro všechno na světě, pane, vedlo k víře, že bez jakéhokoli předchozího výcviku, vědomostí, speciální výstroje či atletické zdatnosti – co vás, pro všecko na světě, vedlo k víře, že uspějete v tak zjevně nebezpečném, a mohu-li to tak říci, takřka sebevražedném podniku, jako je šplhání po rychle se pohybujícím vlaku? Kde jste sebral opovážlivost k takovému činu?«

Novinové reportáže z procesu uvádějí, že obžalovaný se v tuto chvíli usmál. »Věděl jsem, že to nebude nic těžkého,« prohlásil, »i když to snad nebezpečně vypadá. Ale četl jsem několikrát v tisku o případech takzvaného vlakového výkyvu a přečetl jsem si také vysvětlení z péra pánů inženýrů, že tyto síly jsou způsobeny povahou prudce proudícího vzduchu, jak to prokázaly studie zesnulého Itala Baroniho. Byl jsem si tudíž jistý, že mi tyto síly dopomohou udržet se na povrchu vagónu a že po celou dobu svého podniku budu v naprostém bezpečí.«

Žalobce požádal o bližší objasnění, které Pierce podal poněkud zkomolenou formou. Zhuštěný výtah této části procesu, jak jej přinesly Times, byl ještě zkomolenější. Hlavní jeho myšlenka byla ta, že Piercovi – jemuž se teď od veškerého tisku dostávalo projevů úcty jako mistrovskému zloději – pomáhala znalost vědeckých zákonů.

Pravda je ovšem taková, že Pierce, tak hrdý na svoji učenost, podnikl riskantní cestu po vagónových střechách s pocitem sebejistoty, která byla zcela nepodložená. Situace byla stručně taková:

Někdy od roku 1848, kdy začaly vlaky dosahovat rychlosti padesáti i sedmdesáti mil za hodinu, byl pozorován podivný a nevysvětlitelný jev. Kdykoli rychle jedoucí vlak míjel vlak stojící ve stanici, vagóny obou vlaků měly tendenci nachylovat se k sobě, a právě tomu se říkalo »vlakový výkyv«. V některých případech se vagóny vykláněly tak výrazně, že to mezi cestujícími vyvolávalo paniku a několikrát došlo i k menšímu poškození vagónů.

Po dlouhých odborných tahanicích se nakonec železniční inženýři otevřeně přiznali ke své bezradnosti. Nikdo neměl nejmenší potuchy, proč k »vlakovému výkyvu« dochází, ani jak mu zabránit. Nezapomínejme, že vlaky byly tehdy nejrychlejšími dopravními prostředky v lidských dějinách a předpokládalo se, že chování těchto rychlých strojů je řízeno nějakými dosud neodhalenými fyzikálními zákony. Technici tonuli v naprosto stejném zmatku jako letečtí konstruktéři o století později, pro něž bylo podobně nevysvětlitelným jevem »drkotání« letadla přibližujícího se rychlostí zvuku a prostředky, jak mu zamezit, se daly jen tušit.

Nicméně v roce 1851 většina inženýrů správně usoudila, že vlakový výkyv je příkladem Bernoulliho rovnice, formulace švýcarského matematika předchozího století, vyjadřující zákon, že tlak v pohybujícím se vzduchovém proudu je nižší nežli tlak vzduchu, který jej obklopuje.

To tedy znamenalo, že dva pohybující se vlaky, projíždějící poměrně blízko u sebe, jsou vzájemně přitahovány částečným vzduchoprázdnem v prostoru mezi nimi. Řešení problému pak bylo nabíledni a brzy také došlo k jeho praktickému uplatnění: souběžné koleje byly oddáleny a vlakový výkyv zmizel.

V našich moderních časech vysvětluje Bernoulliho rovnice tak rozmanité jevy, jako například proč baseballový míč bere faleš, proč může plachetnice plout proti větru a proč křídla nadnášejí letadlo. Tehdy však, ostatně stejně jako dnes, většina lidí tyto věci v technických pojmech nechápala: většinu cestovatelů tryskového věku by patrně také překvapilo, kdyby se dověděli, že tryskáč létá proto, že je doslova vysáván vzhůru částečným vzduchoprázdnem nad horní plochou křídel a že jediným účelem motorů je pohánět křídla kupředu takovou rychlostí, aby došlo k silnému proudění okolního vzduchu, které má toto nezbytné vakuum na svědomí.

Fyzik by ovšem takovéhle vysvětlení zpochybnil jako ne zcela správné a trval by na tom, že rigorózní vysvětlení příčin je obecnému »selskému« chápání těchto jevů ještě mnohem vzdálenější.

Navzdor této spletitosti však snadno pochopíme Piercovo zmatení mysli a chybný závěr, k němuž dospěl. Věřil patrně, že vzdušné proudění kolem jedoucího vlaku, jak je popsal »Baroni«, ho bude přitlačovat ke střeše vagónu a bezpečně mu tak dovolí přelézat z vozu na vůz.

Pravda je taková, že Bernoulliho rovnice neměla s tímto případem nic společného. Pierce nebyl ničím jiným než mužem vystaveným padesátimílovému náporu dravého vzduchu, který jej mohl v kterémkoli okamžiku smést z vlaku, a přestože se tento hazardní podnik podařil, od začátku do konce byl nesmyslný.

Nešlo vlastně ani o rozsah jeho pomýlených vědomostí. Už sama skutečnost, že vysoká rychlost byla čímsi zcela novým, poskytovala Piercovi, stejně jako ostatním jeho současníkům, jen velmi chabou představu o následcích pádu z rychle ujíždějícího dopravního prostředku.

Pierce byl svědkem smrti Rychlonohýho Jacka, když ten byl vyhozen z vlaku. Rozhodně ji ovšem nepovažoval za nevyhnutelnou, přičítal ji spíš následkům nějakých nevysvětlitelných fyzikálních zákonů. Tehdy se jen nejasně tušilo, že vypadnout…