Židovka z Toleda

PÁTÁ KAPITOLA

Několik dní před bitvou u Alarcosu dorazilo do Toleda oněch prvních osm set mužů aragonských posil, které přislíbil don Pedro. Jejich velitel se ohlásil u královny. Byl to Gutierre de Castro.

Ano, Castro požádal, aby byl poslán do Toleda jako první. Castrové, odůvodnil svou žádost, měli kdysi vynikající podíl na dobytí Toleda, o čemž svědčí ještě dnes jejich Castillo v tomto městě, a tak chce prý také mít podíl na dobytí Córdoby a Sevilly. Don Pedro váhal, ale nemohl mocnému vazalovi odříci naléhavou prosbu. A tak byl Castro se svými znamenitými osmi sty muži v Toledu a vykonal u doni Leonor návštěvu.

Byla nesmírně a radostně překvapena. S úctou téměř pověrečnou si vzpomněla na moudrou matku, která odmítla vydat Castrovi jeho hrad, aby ho vydráždila a nalákala. Pozdravila jej s rozzářenou roztomilostí: „Mám radost, že z našich aragonských přátel jsi ty, done Gutierre, v Toledu první.“

Don Gutierre stál před ní ve zbroji, v postoji, jaký předpisoval starý obyčej, rozkročen, opíraje obě ruce o jilec meče. Tento zavalitý pán se honosil, že je potomkem oněch gótských knížat, kteří si v horách Asturie a Cantabrie zachovali nezávislost v době, kdy moslimové zaplavili celý poloostrov. Měl také na ramenou nadmíru širokých kulatou hlavu, jakou se vyznačuje mnoho obyvatel oněch hor, rozpláclý nos, zapadlé oči. Tak tu stál a shlížel na sedící královnu, bezostyšně jí hleděl do očí a uvažoval, co její slova asi znamenají.

„Doufám,“ pokračovala doňa Leonor, „že rozhodnutí, které učinili králové ve tvém sporu s Kastilií, tě uspokojilo.“ Vzhlédla k němu, zkoumali se navzájem očima až nevhodně dlouho. Posléze řekl don Gutierre, odvažuje každé slovo, svým poněkud vřeštivým hlasem: „Můj bratr Fernán de Castro byl veliký rytíř a hrdina, lpěl jsem na něm celou duší. Nenahradí mi jej žádné odškodné a tím spíš mi jej nenahradí peníze, které mi byly zaplaceny. Když jsem uchopil kříž, přísahal jsem, že si vyrvu ze srdce všechnu nenávist, a to chci také dodržet a chci být poslušen kastilského krále, jak mi uložil můj aragonský král. Ale upřímně ti pravím, paní královno, lehké to pro mne není. Uráží mě, že mezi prvními služebníky dona Alfonsa je muž, jenž není hoden ani sliny, kterou bych mu s chutí plivl do tváře, a jenž se roztahuje v hradě mých otců.“

Doňa Leonor, stále ještě na něho upírajíc své zelené oči, odpověděla laskavě, omluvně: „Králové se dlouho radili, mají-li tomu muži Castillo ponechat, než dospěli k rozhodnutí.“ A vysvětlovala: „Války, šlechetný done Gutierre, není dnes možno vést tak jako za dob našich otců. Válka si žádá mnoho peněz, opatřit je, to si žádá mnoho lsti, někdy i zlé lsti, a muž, o kterém mluvíš, je takové lsti schopen. Věř mi, milý, šlechetný done Gutierre, chápu tvé city, cítím s tebou, jak jsi uražen, že tento muž sedí ve tvém Castillu.“ Viděla jeho oči, pozorné, plné očekávání. Teď nalíčím na toho dravce vnadidlo, myslila si, a pomalu dodala: „Až bude válka v plném chodu, nebude už toho muže ani je…