Zaslíbená země

„Blahopřeji vám, doktore Josefe,“ řekl Claudius Reginus a stiskl mu ruku; stávalo se málokdy, aby někomu stiskl ruku, obyčejně se jen svými tlustými prsty nedbale dotkl ruky druhého. „To jsou skutečně Obecné dějiny,“ pokračoval. „Mnoho jsem se z nich naučil, i když mi vaše dějiny nejsou nijak neznámy. Napsal jste znamenitou knihu a my vynaložíme veškeré úsilí, aby to svět zvěděl.“ To byla neobvykle vřelá a rozhodná slova od jindy tak zdrženlivého a skeptického Regina.

Se zaujetím vykládal, co by se dalo podniknout, aby zveřejněné dílo mělo co největší ohlas. Technická stránka, výroba a prodej, to byla výhradně otázka peněz a Claudius Reginus nebyl žádný skrblík. Ale nešlo jen o technické otázky, i v tom ostatním se hned vyskytly mnohé problémy. Jak má například vypadat autorův portrét, který měl být, jak bylo zvykem, vložen na začátek knihy? „Nechci vám dělat poklony, milý Josefe,“ řekl Claudius Reginus, „ale vypadáte někdy zrovna tak jako já, totiž jako starý Žid. Mně se líbíte tak, jaký nyní jste, ale obávám se, že veřejnost bude jiného názoru. Co byste tomu řekl, kdybychom portrét tak trochu stylizovali? Kdybychom tam prostě dali namalovat někdejšího elegantního bezvousého Josefa, samozřejmě trochu zestárlého? Můj portrétista Dákón to umí znamenitě. Bylo by ostatně docela dobré, kdybyste i ve skutečnosti v sobě vyštrachal kousek někdejšího světáka Josefa a přestal být tak trochu učencem, který odvrácen od světa žije v ústraní. Neškodilo by, kdybyste si například dal zase oholit vousy.“

Josefa nijak nermoutila tahle poněkud drsná slova, protože za nimi cítil upřímné uznání, a Reginus byl opravdový znalec. V poslední době se Josefovi opět všechno dařilo. Reginův zájem byl takřka zárukou úspěchu Obecných dějin a Josef po takovém úspěchu toužil. Minula doba, kdy mu nezáleželo na tom, že jeho čestnou bystu odstranili z chrámu Míru.

Josef využil také toho, že Reginus je v dobré náladě, aby zavedl řeč na jinou otázku, která ho nyní zaměstnávala, totiž na Matoušovo vychování. Byla to velká nepředloženost, že vzbudil v chlapci naději na výchovu u dvora. V této věci mu vlastně mohl pomoci jen Claudius Reginus.

Josef mu tedy všechno pověděl. Bylo tomu nyní již déle než rok, co Matouš slavil své barmicve^[26], kterým byl přijat do židovské obce; nyní bylo na čase, aby konečně oblékl i tógu a byl tak prohlášen za římského muže a občana. Při této příležitosti se obvykle oznamovalo, jakou životní dráhu si mladý muž zvolí. Josef přál sobě i synovi, aby se mu dostalo výchovy nejen v armádě a v úřadech, nýbrž také u dvora. Cítil potřebu vysvětlit to blíže Reginovi, který mu byl tak přátelsky nakloněn. „Cítím ke svému Matoušovi hlubší vztah než k ostatním dětem,“ řekl. „Matouš se má stát naplněním mých tužeb, má být mým Caesarionem, dokonalým splynutím řeckého a židovského ducha. S Pavlem se mi to nepodařilo.“ Bylo to poprvé, co se s tím někomu tak otevřeně svěřil. „V Řeku Pavlovi zůstalo příliš mnoho z pohanských předků, a to zmařilo můj plán. Matouš je cele můj syn, je to Žid a splní, co si přeji.“

Reginus sklonil špatně oholenou, tlustou hlavu tak, že mu nebylo vidět do těžkých, ospalých očí pod klenutým čelem. Ale poslouchal pozorně. „Naplnění vašich tužeb?“ opakoval Josefova slova a pokračoval s přívětivou ironií: „Kterého Josefa má být a bude tento Matouš naplněním; vědce uzavřeného do své pracovny, nebo politika a vojáka? Je ten váš Matouš ctižádostivý?“ A nečekaje na Josefovu odpověď, dodal: „Přiveďte mi toho mládence co nejdřív! Podívám se na něho. A pak uvidím, zda vám budu moci poradit.“

Když pak za několik dní přišel Josef s Matoušem do Reginovy vily, kam ho ministr pozval, uvítal ho Reginův tajemník. Reginus byl nenadále odvolán k císaři, doufá prý však, že nenechá Josefa dlouho čekat. „Je zde ostatně něco, co vás patrně bude zajímat,“ řekl se zdvořilou úslužností tajemník a ukázal Josefovi jeho portrét, který právě odevzdal pro Obecné dějiny malíř Dákón.

S jistou obavou a zároveň fascinován hleděl Josef s lesknoucíma se očima na portrét. Ale ještě zvědavěji si jej prohlížel chlapec. Snědá, protáhlá hlava, vášnivé oči, silné obočí, značně hrbolaté čelo, dlouhý, lehce zahnutý nos, husté, černě se lesknoucí vlasy, tenké vyklenuté rty: patří tahle holá, hrdá a ušlechtilá tvář opravdu jeho otci? „Kdybych to nevěděl,“ řekl a jeho hlas byl tak hluboký, mužsky temný a dojatý, že tajemník vzhlédl, „kdybych to nevěděl, byl bych na pochybách, zda jsi to opravdu ty, otče. Takový tedy dokážeš být, když chceš.“ „Musíme se všichni světu ukazovat tak trochu jinak, než jací doopravdy jsme,“ odpověděl Josef s nádechem žertovnosti a poněkud zneklidněn. Téměř se polekal ctižádostivosti, s jakou se chlapec snažil otce idealizovat. Zároveň se Josef rozhodl, že uposlechne Reginovy rady a že si dá vous oholit.

Tajemník jim navrhl, aby šli na procházku do parku, než se Reginus vrátí. Byla to rozlehlá zahrada, krásná, jasná podzimní pohoda stále ještě trvala, a tak byla procházka opravdu příjemná. Vzduch byl svěží, v synově přítomnosti se Josef cítil mlád a vesel, mohl s Matoušem mluvit jako s dospělým, a přece i jako s dítětem. Jaké má ten chlapec oči! Jak dychtivě se dívají zpod širokého, pěkně klenutého čela! Šťastné, mladistvé oči, které nespatřily hrůzy, jichž byly Josefovy oči plné, neboť neviděly požár chrámu! Z bolestného židovského údělu zakusil Matouš jen to, že si ho malé děvčátko trochu dobíralo.

Došli k ohradě, kde byli chováni pávi. S chlapeckým nadšením si Matouš prohlížel nádherné ptáky. Přišel muž, který měl pávy na starosti, a když viděl zájem, s jakým si chlapec pávy prohlíží, začal hostům svého pána podrobně vykládat o svých svěřencích. První rok jich bylo sedm, pět jich pocházelo z proslulého Didymova chovu, dva byli získáni přímo z Indie. Teď prý není vhodná doba, teď ptáci ztratili svou vlečku. Teprve koncem února, až se budou pářit, zaskví se v celé své nádheře.

Chovatel pávů vykládal a Matouš se nemohl jeho slov nasytit. Bavil se s ním všecek zaujat a zeptal se ho i na jmén…