Zaslíbená země

Lion Feuchtwanger

79 

Elektronická kniha: Lion Feuchtwanger – Zaslíbená země (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: feuchtwanger03 Kategorie:

Popis

Lion Feuchtwanger: Zaslíbená země

Anotace

Lion Feuchtwanger – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

3

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu

Das gelobte Land

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Zaslíbená země“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Od té doby se v Římě hovořilo o poměru mezi císařovnou a Židem stále hlasitěji a záhy bylo řečí plné město.

Norban měl ještě v dobré paměti, jak se císař rozhněval, když mu pověděl, jaké vtipy šíří o Lucii Aelius; proto se obrátil o radu k Messalinovi, má-li o těch řečech DDD informovat. „Lucia je v Bájích,“ uvažoval Messalin, „a Žid Josef strávil v Bájich několik neděl. Nevidím důvod, proč by se to mělo DDD zamlčet.“ „DDD se bude divit že se mu to říká. Není na tom také nic divného a nic to také nedokazuje, že Žid Josef chce být v Bájích nablízku synovi. Pánu a bohu Domiciánovi se bude zdát groteskní, že někdo z toho může vyvozovat tak podezíravé závěry.“ – „Ono to také groteskní je,“ doznával slepec svým mírným hlasem. „Přesto bude patrně žádoucí informovat DDD o tom, že císařovna projevuje o Žida a jeho syna zájem, který vzbuzuje pohoršení.“ – „Žádoucí by to bylo,“ odpověděl Norban, „ale je to choulostivá věc. Nechtěl byste se toho ujmout vy, milý Messaline? Zasloužil byste se o římskou říši.“ – „DDD na to musí přijít sám,“ zdůraznil Messalin. „Domnívám se, že spadá do sféry vaši funkce, milý Norbane, zařídit věc tak, aby na to DDD přišel sám.“ „I kdyby k takovému závěru sám dospěl,“ zamyslel se Norban „Lucii by stačilo jen se zasmát, a on by okamžitě takovou myšlenku zapudil; a co by v něm zůstalo, to by byl nanejvýš pocit nebezpečně zahrocený proti tomu, kdo ho na onu myšlenku přivedl.“ – „Není dobré,“ poznamenal Messalin zamyšleně, „že pán a bůh Domicián je k té ženě tak mocně připoután. Snad byste se toho měl přece jen odvážit, milý Norbane, a nějak v něm tuto myšlenku naťuknout. Marná věc, tohle přece spadá do vaší působnosti a zasloužil byste se o stát.“

Norban po této rozmluvě dlouho uvažoval. Měl císaře velice rád, byl mu věrně oddán, považoval ho za největšího Římana a Lucii z mnoha příčin nenáviděl. Byl si jasně vědom, že Lucia stojí nad ním, a onen vesele bezstarostný způsob, jakým si ho občas dobírala, ho hluboce rozhořčoval. Bylo by mu mnohem milejší, kdyby ho nenáviděla a podněcovala DDD proti němu. Dopalovalo ho také, že si Lucia zřejmě dost neváží lásky, kterou ji zahrnuje pán a bůh Domicián. Byl upřímně přesvědčen, že její vliv císaři i říši škodí. Že se dokonce zahazuje se Židem, to snižuje Domiciánovu velikost, škodí to jeho vážnosti; kromě toho byla jistě Lucia schopna s tím Židem i spát.

Ale co on, Norban, může proti tomu podniknout? Messalinovi se to lehko řekne: „Nějak to u císaře naťukněte!“ Jak to udělat? Co by mohl Norban podniknout, jak přimět císaře k tomu, aby proti Židovi a té ženě konečně zakročil?

Zatímco se trápil těmito myšlenkami, našel jednoho dne v poště důvěrný list od Falcona, guvernéra v Judeji, o situaci v provincii. V tomto listě sděloval guvernér mimo jiné, že našel ve svém archívu seznam, na kterém jsou uvedeni takzvaní potomci krále Davida. Jeho předchůdcům bylo kdysi v Římě naléhavě uloženo, aby měli tyto osoby v obzvláštní patrnosti, ale v posledních letech se na tu věc zřejmě nějak pozapomnělo. On prý dal nyní věc znovu přezkoumat a zjistil, že z těchto potomků dávného krále žijí nyní v samotné Judeji již jen dva, jistý Jakub a jistý Michal. V poslední době bylo prý kolem těch dvou, kteří se ostatně nenazývají Židé, nýbrž křesťané či minejci, opět mnoho povyku a šumu. Dal proto oba zatknout, a protože bude rád, když se jich aspoň na nějakou dobu zbaví, dal je dopravit na loď do Itálie, aby se na ně na Palatinu podívali zblízka a rozhodli o jejich dalším osudu. Takzvaní Davidovi potomci Jakub a Michal jsou tedy na cestě do Říma.

Když si Norban tento list guvernéra Falcona přečetl, uviděl najednou před sebou zcela zřetelně onen půvabný letohrádek v albanském parku a před ním masívní postavy doktorů z Jabné; rázem si připomněl, že také Žid Josephus je jedním z takzvaných Davidových potomků a že tedy, jak věří Židé, jsou on i jeho syn uchazeči o vládu nad světem. Najednou se mu Žalm o statečnosti, který Josef s největší drzostí odříkal císaři přímo do očí, objevil v docela jiném, daleko nebezpečnějším světle; rovněž přátelství Josefa a jeho syna s Lucii nabývalo najednou docela jiného, daleko nebezpečnějšího významu. Bylo to vyhlášení boje císaři a říši. Široká, hranatá Norbanova tvář se stáhla do úsměvu, který odhalil jeho velké, zdravé, zažloutlé zuby. Viděl způsob, jak bez vlastního ohrožení bude moci svého pána upozornit na nebezpečí, které vzniká z Josefova poměru s Lucií. Když císaři připomene pověrečnou židovskou víru o Davidových potomcích a o Mesiáši, bude císař uvažovat dojista stejně jako Norban. Určitě si při zmínce nebo dokonce při pohledu na dva Davidovy potomky Jakuba a Michala vzpomene i DDD, že Josef a jeho syn jsou stejně uzpůsobeni, a opatrný a nedůvěřivý DDD bude pak určitě důkladně přemýšlet o Židu Josefovi, jeho synovi i o vztazích těch dvou k Lucii.

Poslal do Alby kurýra, zda bude pán a bůh Domicián tak milostiv a dovolí mu v nejbližších dnech před něho předstoupit.

Pán a bůh Domicián trávil nyní opět většinu času v Albě a o samotě. Bylo krásné začínající léto, ale on se z něho neradoval. Polehával ve sklenících, postával před klecemi svých šelem, ale vůbec nevnímal uměle dozrálé plody ani pardála, který na něho z kouta klece ospale mžoural. Nutil se do práce, ale myšlenky mu unikaly. Zval si k sobě rádce, poslouchal jejich výklady jen napůl a nakonec je neposlouchal vůbec. Zval k sobě ženy a nechal je odcházet tak, jak přišly.

Nezapomněl na drzost Žida Josefa a pochopitelně nemá nikterak v úmyslu mu jeho zločin prominout. Ale trest je nutno důkladně uvážit. Neboť ona strašná nestoudnost, s jakou ten Žid vypověděl přede všemi veřejně válku jemu, jeho světu i jeho bohům, ta nepramení jen z něho samotného, z jeho srdce; Josef tenkrát vystoupil jako mluvčí svého boha. A také skutečnost, že ho Lucia přemluvila, aby se zúčastnil recitace ódy o statečnosti, není plodem nějaké zlé choutky, nýbrž i za ní stojí, aniž si je toho zřejmě vědoma, jeho zlý nepřítel, bůh Jahve. Je zvláštní a císaře to zajímá i bez ohl…

Mohlo by se Vám líbit…