Synové

Josef začal cestovat a rozhlížet se. Zpočátku se vyhýbal krajům osídleným převážně Židy, vydal se směrem k severovýchodu přes Samaří^[56], obydlené Syřany, a územím Deseti měst až ke hranicím Auranitidy. Zde žil kdysi Job. Mechanicky, zamyšleně posbíral Josef několik kulatých fialových kamínků, které prostá víra domorodců pokládala za zkamenělé červy, spadlé na zem z Jobových vředů. „Správně, pane,“ řekl oslař, který ho provázel, „jen si je seber, pane. Vezmi si je na památku. A nechť jsou ti ponaučením, abys ve štěstí na Hospodina nezapomínal a v neštěstí se s ním nevadil.“ A když pak Josef časně ráno putoval po hornaté pustině, viděl, jak je půda poseta oněmi sladkými, zrnitými lišejníky, které dále na jih považovali mnozí za manu.

Obrátil se znovu nazpět k západu, prošel výsostným územím krále Agrippy a vstoupil konečně na židovskou půdu, do Galileje. V této krajině zažil svůj největší vzestup i nejhlubší ponížení. Opět jako tenkrát, kdy sem přišel po prvé jako komisař jeruzalémské vlády, uchvátila ho až do hloubi srdce krása galilejské země. Bohatá a úrodná se rozkládala v rozmanitých podobách svých údolí, pahorků a kopců, se svým Genezaretským jezerem, s dvěma sty městy, skutečná boží zahrada v kouzelně jasném vzduchu.

Židů zde ovšem velmi značně ubylo. „Okrsek pohanů“ znamenalo jméno této země, neboť se pod židovskou nadvládu dostala pozdě, a Flavius Silva udělal všecko, aby toto jméno dostalo opět své oprávnění. Země byla romanizována. Hustá síť znamenitých silnic spojovala její četná města, římských silnic, vroubených sochami, zasvěcenými bohu dopravy, Merkurovi. Tyto silnice se ještě dále budovaly a na těžkou práci se používalo převážně židovských dělníků, zbytků z válečné kořisti. Jak vysvětlil vrchní inženýr Josefovi, guvernér očekával, že židovské obce se budou ještě více snažit sehnat výkupné za tyto otroky, až uvidí, že se tu s nimi nikdo nepárá. A výkupné také v plné míře krylo náklady spojené se stavbou a udržováním těchto silnic.

Josef tedy putoval na najatých koních nebo oslech po zdejších dobrých silnicích. Tajil své jméno, nemělo zde nijak dobrý zvuk. Touto krajinou projížděl před třinácti lety na koni „Šípovi“, před ním vlála zástava s heslem povstalců „Makkabi“. Zde prožíval svou nádhernou a nesmyslnou vojnu. Nyní bylo po všem, po jeho slávě i po jeho pádu, nebyly zde už patrné stopy války. Znovu a krásněji byla zbudována zničená města i opevnění, důmyslný zavlažovací systém učinil zemi ještě úrodnější než před válkou. Josef nemíval jinak smysl pro krajinnou krásu, ale tento kraj ho vždy znovu okouzloval. Byl to okrsek pohanů, Galilea, ale přesto židovská země, jeho země, zářivý, sladký, vonný domov. Dychtivě vdechoval čistý vzduch, vpíjel hebké, jasné světlo.

S protichůdnými pocity, se zlostí i s uspokojením, poznával, jak dobře je země spravována. Metody romanizace byly důmyslné i prosté a římští úředníci, které navštívil, se tím nijak netajili: Vláda prostě propůjčila městům s řeckořímskou většinou koloniální právo. Dík daňovým úlevám a jiným výsadám, které z toho vyplývaly, dosahovaly tyto obce rychle větší prosperity než židovské osady, a tak se Židé ve své vlastní zemi stávali druhořadými občany.

Přesto se galilejským Židům dařilo po porážce hospodářsky lépe než před ní. Římané byli dobří organizátoři. Byli tedy Židé spokojenější? Kdykoli se ptal Josef d…