Jefta a jeho dcera

4

Na pahorku města Chesbonu přebývali od nepaměti bohové. Ti nejstarší byli vyhnáni, přišli noví, a i ti se museli ubírat dál. Před sedmi pokoleními se na pahorku usídlil bůh Milkom. Synové Izraele zbořili jeho dům, když se zmocnili města. Ale potom dobyl pahorek král Nachaš a okamžitě tam začal svému bohu stavět nový příbytek. Byla to svatyně, kterou Nachaš zabezpečil slavnostní smlouvou s Jiftáchem. Byla to prostá stavba. V nekrytém středním nádvoří stála bronzová socha v podobě býka; byla opatřena dvojími dveřmi, aby uvnitř bylo možno zapálit oheň. Král Nachaš zasvětil osobně tento dům slavnostní zápalnou obětí a svěřil jej péči tří kněží.

Při této oběti nebyl přítomen žádný Izraelec a od té doby už uplynulo několik měsíců. Najednou se rozšířila zpráva, že tenkrát nebylo obětováno zvíře, nýbrž člověk, izraelské dítě. Bylo dokonce uváděno i jeho jméno; byl to prý chlapec Ben Chajil, jeden z hochů, které Nachaš při dobytí Elealehu zajal a odvedl do svého hlavního města.

Galádští v okolí Chesbonu byli pobouřeni. Od stvoření slunce a měsíce byly sice bohům, kteří postupně na chesbonské výšině přebývali, přinášeny vzácné zápalné oběti, ba i oběti lidské, ale jen v dobách nouze anebo po zvlášť významných vítězstvích. Král Nachaš přinesl takovou oběť bez zvláštního důvodu, udělal to z pouhé svévole, naschvál, jen aby potupil Galádské a jejich Hospodina.

Galádští se rozhodli netrpět nadále ve své zemi nepřátelského boha, v jehož útrobách byl upálen chlapec Ben Chajil. Rozvážní připomínali, že Jiftách přísně zapověděl dotknout se svatyně, však to přece sám Ammonitům odpřisáhl. Horliví namítali, že přísaha je neplatná, neboť Nachaš svůj slib nedodržel. Tak prý usoudili i kněží v Masfě.

Za jedné temné noci vnikl do svatyně zástup rozhněvaných mužů, zbil kněze, ostříhal jim brady, rozbořil zdi budovy, skácel bronzovou sochu boha a pokálel ji. Když vyšlo slunce, spatřili vyznavači Milkoma, přivolaní potupenými knězi, znesvěcení své svatyně. Všechno kol dokola bylo pomazáno výkaly, bůh Ammonu a jeho král byli strašlivě potupeni, Jiftáchova smlouva byla mrzce zhanobena.

Když zpráva o tomto činu zastihla Jiftácha v jeho zemi Tob, zachvátil ho bezmezný vztek. Zbožní hlupáci zničili všechno, čeho on důmyslným vyjednáváním s králem Nachašem dosáhl. Vzniklo v něm trpké podezření. Okamžitě se přichystal k cestě do Masfy.

Ketura se mu nikdy nepokoušela radit; tentokrát promluvila. „Vím,“ řekla, „že učiníš všechno, abys pomstil zločin na Milkomovi. Ale nesmiřuj se jen s bohem, smiř se i s králem Nachašem. Dej mu Jáalu. Dej mu ji okamžitě!"

Jiftách věděl, že Ketura má pravdu. Po tomto zlotřilém kousku nebyla jiná možnost, jak zabránit válce. Ale i kdyby dokázal potlačit všechno, co se v něm vzpíralo proti spojení s Ammonem, vědomí zrady na vlastním národě, strach z hněvu svého válečného pána Hospodina, nebyl by nikdy schopen vydat Jáalu. Ať si Nachaš přináší oběti Milkomovi; on, Jiftá…