Goya

14

Goya seděl ve svém ateliéru v Calle de San Bernardino, v Ermitě, a pracoval. Udělal přestávku, odstrčil desku a rydlo, prohlížel si se slabým, nepřítomným úsměvem zašpiněné ruce. Zvedl se, aby si je umyl.

V pokoji stál muž, možná že již dlouho, nuncio, jeden ze zelených poslů inkvizice. Muž se zdvořile uklonil, řekl něco, Goya tomu nerozuměl, muž podal svou potvrzenku a ukázal na zapečetěný dopis. Goya věděl, že má podepsat, podepsal mechanicky, ale přesto velmi pečlivě, muž si vzal potvrzenku, odevzdal svůj dopis, uklonil se, řekl něco, Goya odpověděl: „Pochválena budiž Nejsvětější Panna,“ muž odešel.

Goya seděl ve svém osamění, které mu připadalo, jako by se bylo ještě prohloubilo, dopis v ruce, a civěl bezmyšlenkovitě na pečeť s křížem, mečem a metlou. Věděl, že inkvizice proti němu má dobrý materiál. Cayetana, ta čarodějnice, ta zhoubkyně, ukázala jiným ten obraz, co maloval, ten obraz nahoty; když o tom ví don Manuel, pak o tom ví taky inkvizice. Mnohý jeho výrok by se dal vyložit jako filozofický, kdyby někdo měl zlou vůli; taky v jeho obrazech by se jistě dalo najít to či ono, co by někdo mohl nazvat kacířstvím, kdyby měl zlou vůli, a donesly se mu úsudky velkého inkvizitora, z nichž je zřejmé, že na něho a na jeho malování pohlíží nevlídným okem. Domníval se však, že v přízni králově a ve vlastní slávě je bezpečný. A nyní tu sedí, předvolání před svatý tribunál v ruce.

Dýchal s námahou, šílená úzkost mu svírala prsa. Právě nyní, kdy se vynořuje z hlubokých vírů zhouby, kdy zná její propastnost, se nechce znovu propadnout dolů. Teprve v tomto posledním roce poznal, co znamená život, co znamená malování, co znamená umění. Nesmí se to stát, aby po něm právě teď inkvizice sáhla svýma strašlivýma rukama!

Nemohl se odhodlat, aby dopis svatého oficia otevřel. Utápěl se místo toho v nicotném přemítání. Tak dlouho čekali, neodvažovali se proti němu postupovat: jak to přijde, že teď najednou udeřili? Vzpomněl si, jak ty dvě spolu tehdy seděly, Lucía a Pepa, vábivé, šelmovské a nebezpečné jako ty majas na balkóně. Možná že do obchodu, který Lucía sjednala ve věci návratu abbého, je zahrnut také on, Francisco. Po zkušenostech s Cayetanou byl pln podezíravosti; od každého se může člověk nadít všeho.

Otevřel dopis.

Inkviziční tribunál v Tarragoně ho zve, aby se zúčastnil zasedání auto particular, na němž bude vynesen rozsudek nad kacířem Diegem Pericem, bývalým abbém, bývalým sekretářem svatého tribunálu v Madridě.

Na okamžik pocítil Goya úlevu. Potom se ho zmocnila hluboká nevole, že mu inkvizice toto potměšilé pozvání poslala. Jeho, hluchého, který přece předčítání rozsudku nemůže slyšet, nutit, aby podstoupil námahu dlouhé cesty až do nejzazšího kouta Aragonu! Je to hanebně drzý požadavek.

Je to temná hrozba – právě proto, že to je takový hanebně drzý požadavek.

Kdyby nebyl Francisca brzdil jeho neduh, pak by byl o svých starostech prostě pověděl Agustínovi nebo Miguelovi. Ale takhle se styděl. Neboť o této nebezpečné věci se mohlo mluvit jen v narážkách, polohlasnými slovy, a tu by nebyl odpovědím rozuměl; a zdálo se mu směšné a tísnivé musit se znovu dotazovat. Kdyby mu však byli přátelé odpovědi napsali, jen by to bylo přivábilo démony ještě povážlivěji blíž. Kolikrát uvažoval, nemá-li se svěřit svému synu Javierovi. Před tím by se byl nestyděl. Ale Javier byl příliš mladý.

A tak se tedy Goya vláčel se svou smutnou vědomostí sám, zmítaje se ustavičně mezi strachem a nadějí. Hned si byl jist, že velký inkvizitor posle abbého, když ho už jednou má v moci, bez ohledu na dona Manuela rovnou na hranici a jeho, Goyu, že uvrhne do vazby. Potom si zase říkal, že don Manuel je prohnaný, Lucía lstivá jako had, určitě si dali poskytnout záruky, že celý proces nebude nic než ponurá fraška a Franciscovo obeslání planá hrozba.

Inkvizice ale zatím, ačkoliv ji zvyklosti zavazovaly, aby celou věc tajila, rozšiřovala o nastávajícím autodafé pověsti, které líčily návrat abbého jako slavné vítězství. Bůh, povídalo se, probudil kacířovo svědomí, takže se dobrovolně vrátil do Španělska, aby se dal svatému oficiu k dispozici.

Když se Agustín tímto způsobem o chystaném autodafé dověděl, otřáslo jím dojetí. Abbého titěrně puntičkářská učenost a hejskovsky duchaplná povaha ho sice odpuzovaly a byl také bezmezně žárlivý, že se Lucía do toho muže zbláznila, ale obdivoval se donu Diegovi proto, že se kvůli Lucii vrátil a vrhl do chřtánu inkvizice. Byl také dost chytrý a poctivý, aby dovedl ocenit pokrokové smýšlení dona Diega, a vítězství inkvizice právě nad tímto mužem ho hnětlo.

Rozervaný protichůdnými pocity zeptal se Goyi: „Víte, že se abbé doopravdy vrátil? Slyšel jste o tom autodafé?“

„Ano,“ řekl Goya a ukázal mu pozvání svatého tribunálu.

Přes všechno‘ leknutí pocítil Agustín pýchu. Duchovní soudcové se tedy toho hluchého, osamělého muže bojí tak hluboce, pokládají jeho umění za tak působivé, že mu poslali takovou výstrahu! Nic z těchto myšlenek však Agustín ani slůvkem neprozradil, nýbrž uchýlil se, přesně stejně, jak učinil Goya, k hněvu nad troufalým požadavkem takové trmácivé cesty. „Je to sprostota,“ huboval, „ukládat vám takovou štrapáci!“ To, že Agustín reagoval na obsílku takhle, přišlo Goyovi velmi vhod. Oba nyní hubovali ne na inkvizici a ne na Lucíu, ale na námahu cesty.

„Samozřejmě, že tě doprovodím,“ řekl po chvíli Agustín. Potají si Goya vytrvale pohrával s myšlenkou, že Agustína poprosí, aby ho doprovázel, ale taková prosba by mu byla připadla zatěžko – neboť k tomu, aby člověk provázel ohroženého na místo, kde má vyslechnout svou výstrahu, bylo zapotřebí odvahy. Když se mu nyní Agustín sám nabídl, zamumlal Francisco jakési odmítnutí, vyjádřil mu vděčnost, přijal jeho doprovod.

Když velký inkvizitor uvážil, že by vláda s autodafé přímo v Madridě pravděpodobně nesouhlasila, zvolil s velkým rozmyslem město Tarragonu. Jméno toho města vyvolávalo totiž u každého Španěla vzpomínku na jeden z největších triumfů inkvizice.

Psal se tehdy rok 1494. V Barceloně řádil mor a b…