Goya

Lion Feuchtwanger

89 

Elektronická kniha: Lion Feuchtwanger – Goya (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: feuchtwanger04 Kategorie:

Popis

Lion Feuchtwanger: Goya

Anotace

Lion Feuchtwanger – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu

Goya

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Goya“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

9

Goyu nutkalo vypovědět, co v kostele San Domingo zažil. Agustín se ho na to neptal, ale očividně čekal, že Francisco bude sám vypravovat.

Ten mlčel. Nenacházel potřebná slova. Co zažil, to bylo tuze zmotané. Viděl víc než bědu Olavidovu a brutální fanatismus jeho soudců. Viděl démony, kteří létali, plazili se, číhali kolem soudců, kacířů, hostí, ony zlé duchy, kteří člověka obklopují ustavičně, a viděl jejich pitvornou radost. Ano, on sám – a to by ten čacký piják čaje Agustín nepochopil nikdy – on sám, při všem soucitu, zášti a hnusu, jež v něm to strašidelně groteskní divadlo budilo, on sám se radoval touž radostí jako ti démoni. Víc než to: probudila se v něm opět ona dětsky dychtivá, úzkostlivá radost, kterou cítil jako chlapec, tehdy při pohledu na ty odsouzené a hořící kacíře. Ale tuhle motanici, ty propletené staré a nové tváře a pocity nebylo možno vypovědět slovy.

Maloval. Všechno ostatní od sebe odstrčil a maloval. Odřekl sezení, která mu povolil Principe de la Paz. Zdržoval se Cayetany. Nepouštěl nikoho do ateliéru. Prosil i samého Agustína, aby se na jeho malování vůbec ani nepodíval; až bude hotov, bude Agustín první, komu výsledek ukáže.

Oblékl se k práci do svých drahocenných šatů, někdy se však také navlékl, přes všechno nepohodlí, i do svého majovského úboru.

Maloval rychle, ale přesto s vypětím. Maloval také v noci; to pak nosíval nízký cylindrovitý klobouk s jakýmsi kovovým stínítkem, na něž si připevnil svíčky, které mu tak ustavičně svítily, kam právě potřeboval.

Cítil, že se za tu krátkou dobu, co domaloval „Pouť k svatému Isidru“, jeho škála vidění a barev rozrostla. Cítil radostné rozčilení. S vítězoslavnou skromností napsal milovanému Martínovi, že teď maluje rozličné malé obrazy, jen sám sobě pro radost, a tu se řídí, docela jinak než to lze u obrazů objednaných, jenom vlastním srdcem, vlastním pozorováním a náladou, popouští fantazii uzdu a maluje svět tak, jak ho vidí. „Dopadá to báječně,“ psal, „a já ty obrazy vystavím napřed pro přátele tady, potom v Akademii, a jenom bych si přál, Martíne, drahá duše moje, aby ses na ně přijel brzy podívat.“ Udělal na dopis velký kříž, aby se do toho na špatný konec nevložili zlí duchové a pro jeho smělou sebedůvěru mu všechno ještě nezmařili.

A nadešel den, kdy Agustínovi řekl s takřka vzteklým uspokojením: „Tak hotovo! Teď se na ně můžeš podívat, a když chceš, můžeš se k nim taky vyslovit.“

Tady ty obrazy byly.

Jeden z nich představoval ubohý venkovský býčí zápas. Tu byla aréna se zápasníky, koňmi, diváky a několika bezvýznamnými domy v pozadí. Býk sám byl uštvaný a krvácel, byl to zbabělý, špatný býk, který se tiskl k ohradě, pouštěl moč a nechtěl už dál bojovat, nýbrž chtěl už jen zemřít. A diváci pobouřeni zbabělostí býka, který jim neskýtal podívanou, na jakou měli nárok, pobouřeni býkem, který chtěl nikoliv znovu na kolbiště do plného slunce, nýbrž raději hanebně zůstat ve stínu a zcepenět. Býk nezabíral na obraze mnoho místa, Francisco nechtěl namalovat býka, nýbrž jeho soud, a k tomu patřili ostatní, zápasníci, diváci a koně, právě tak jako sám býk. Byl to obraz velmi bohatě figurální, ale přesto na něm nebylo nic přebytečného, nic nepodstatného.

Druhý obraz předváděl houf choromyslných v jejich přístřeší. Je to sklepní haluzna, nic než kámen, oblouk a klenba; oblouky a zamřížovaným oknem padá dovnitř světlo. Tam jsou tedy choromyslní společně zamčeni, hodně jich, každý beznadějně sám. A každý tropí vlastní bláznovství. Uprostřed stojí mladý silák a s divokým šermováním rukama metá důtklivé a hrozivé výtky ve tvář protivníka, který neexistuje. Jsou tu další polonazí lidé, okrášlení korunou, býčími rohy, pestrými pery, jak je na hlavě nosí Indiáni. Sedí, stojí, leží schouleni do klubíčka ve věčně kamenném klenutí. Ale obestírá je hodně jasného světla.

Třetí obraz představoval procesí na Velký pátek. Není na něm sice vidět nadměrně mnoho lidí, ale přesto člověk vidí, cítí to celé prudké hemžení praporů, křížů, účastníků, diváků, kajícníků. Před černě ověšenými domy se vrávoravě blíží těžká podlážka, nesená siláckými zpocenými muži, a na ní obrovská socha svaté Panny se svatozáří. Za ní zdáli úplně stejná podlážka se svatým Josefem a ještě víc vzadu třetí a na ní gigantický Ukřižovaný. Prapory a kříže jsou v průvodu daleko vpředu. Nejzřetelněji však vystupují flagelanti, disciplinantes, polonazí a bílí, jedni s bílými špičatými čepicemi kajícníků, druzí s čertovskými škraboškami a šaty, všichni fanaticky rozjitření, mávající mnohoocasými důtkami.

Na autodafé, jehož byl tenkrát v Zaragoze jako devítiletý chlapec svědkem, spolu s ostatními viděl a slyšel odsouzení jednoho duchovního, padre Arevala, který své zpovídance bičoval na nahé tělo a také se od nich dával bičovat na oněch částech, které zhřešily. Rozsudek nad padrem vynesený byl mírný, ale přesto dlouhý, s obšírným odůvodněním, a četlo se do všech podrobností zacházející líčení neregulérního, zakázaného pokání, jež padre sobě a svým zpovídancům ukládal. Celá desetiletí už na to Goya nepomyslil. V kostele Sa…