Variace pro temnou strunu

4

Otec prošel bytem, do něhož svítilo květnové slunce, pak se vrátil ke dveřím a procházel znovu, tentokrát však pomalu a s přivřeným zrakem jako na procházce jarní přírodou, a mně se pořád zdálo, jako by se za ním ploužili nějací lidé. Lidé, jež jsem nedávno musil někde vidět, nějaké mé tety, starší sestřenice, sem tam pán v žaketu, cylindru, ba i v parádní vojenské uniformě… a tu mě napadlo, zda ti lidé nemají podivné korouhve a transparenty, nestojí-li s korouhvemi a transparenty ještě i přede dveřmi na schodech, před zaskleným domovním vchodem na ulici, neřídí-li je tam dokonce strážníci… a pak se mi zdálo, že to v našem bytě není procházka přírodou, ale spíše muzeem, které náhle otevřeli a dovnitř se hrne celé procesí. Byl to ovšem klam, proč by se byli hrnuli právě mé tety, sestřenice, páni v žaketu, cylindru a vojenských uniformách a proč by měli transparenty a korouhve? V našem bytě bylo ve skutečnosti jen pár lidí, nějaký místní truhlář, zedník, elektrikář, instalatér, malíř, tedy pár ubohých, ale což to. Otec, jak pomalu a s přivřeným zrakem procházel bytem, si mne a Růženky téměř nevšímal, jako bychom byli mouchy, a nevšímal si ani matky, která jako by šla mezi tetami, sestřenicemi a ostatními až kdesi vzadu, šlo o jakési záhadné přezírání, jež jsem nechápal. Snad přezírá proto, myslil jsem si, aby strašil. „Strašil,“ zašeptala Růženka, „pro pána krále, proč? A koho vlastně? Copak je tu nějaké procesí tet nebo vojenských pánů? Řemeslníky přece nebude strašit, když je pozval. Anebo že by strašil strážníky?“ Tiše se zasmála. „Já si myslím, že ti se ho bojí i bez strašení. Já si myslím, že se s nimi nemazlí. Něco chystá, to je to!“ A dodala ještě, že je asi nerad, že jsem zde a všechno vidím. Že by byl možná radši, kdybych běhal někde po ulici. Možná však, že je mu to jedno. A sotva to dořekla, div se nezhroutila. Zatímco elektrikář, instalatér a malíř zmizeli v koupelně, my jsme vešli do purpurového pokoje.

A tam to začalo.

U dvou obrazů v těžkých zlatých rámech.

Procesí s korouhvemi a transparenty, které bylo zcela jistě jen pouhý klam, jako by si stouplo k protější zdi a matka jako by se postavila pod korouhev, na níž byl maják s hvězdou.

„Skočte pro domovníka, ať přijde s nářadím a štaflemi, ať to skončíme,“ nařídil otec Růžence, aniž na ni koukl, a Růženka vylétla z pokoje. Domovník už zatím musil být někde na schodech, protože přišel okamžitě.

„Ať to skončíme, pane Hron,“ řekl otec, když domovník vešel do pokoje s nářadím a štaflemi, „snad jste si nemyslil, že lidé budou věčně kolem sebe trpět nějaké přízraky nebo si nechají věčně otravovat život? Viděl jste někdy staré skleníky?“

„Starý skleníky jsem viděl v klášteře u Panen, ať je…,“ vycenil domovník chrup, „nebeskej Otec chrání,“ a otec kývl a ukazuje na levý obraz řekl:

„Svěste to. Skoby tam nechte.“

Procesí s korouhvemi a transparenty jako by sebou trhlo a pohlédlo na matku pod majákem s hvězdou. Matka pod ním stála jako socha a mlčela. Mlčela a stála jako socha, i když jsem na ni pohlédl já, ani mne nevnímala. Otec si tím strnulým tichem proklestil cestu do své pracovny, chvíli se tam zdržel, a když se vrátil, měl v rukou jakési dva tenké obrázky.

Domovník stál již na štaflích a snímal levý obraz. Když jej podával dolů, štafle se s ním pohnuly, ale nespadl. Byl to silný člověk s nízkým čelem, hustým obočím, mohutnou šíjí a obrovskýma svalnatýma rukama s černými chlupy na zápěstí, byl zřejmě na snímání těžkých obrazů zvyklý. Tohle byl portrét krásného mladého muže s lehkým úsměvem na rtech a se zlatým přívěskem na červené stuze. Pak domovník chňapl obraz, který mu otec podal, a zdvihl jej jako pírko. Byla to fotografie prezidenta republiky na koni.

Ač muž se zlatým přívěskem na stuze byl slavný ministr zahraničí z roku 1810 a stal se pak druhým pánem v zemi, matka pod majákem s hvězdou stála jako socha, mlčela a procesí jako by stálo jako zkamenělé. Ale zato v pokoji jako by cosi zazvučelo. Zprvu jsem myslil, že to pochází z klavíru, který stál v rohu, že do něho někdo strčil a on zazvučel nějakou skrytou strunou. Ale v té chvíli bylo u něho prázdno, jen zrcadlo nad ním jako by obráželo transparenty a korouhve, zvuk musil pocházet z vedlejšího pokoje. Z pokoje babičky, který s tímto pokojem sousedil vysunutým rohem a do něhož jsme měli teprve přijít. Otec se otočil a pohlédl na obraz, jenž byl na stěně vpravo. Usmíval se z něho stařičký mocnář s růžovými tvářemi, fialkovýma očima a šedými licousy. Usmíval se na nás dětsky nevinným úsměvem. Visel tu, i když se vlastní dědeček k nám na zeď nikdy nedostal.

„Skleníky není všechno, pane Hron,“ řekl otec, „jsou věci ještě horší. Třeba pořád někomu vykládat o skřítcích a poslušných kůzlatech. Pořád mu vykládejte nesmysly, dávejte mu odvar z makovic a zblázníte ho úplně. Měl jste někdy v rukou nějaké bavlnky?“

„Měl jsem jednou na provaze blouznivýho,“ vycenil správce chrup, „byl to bejvalej topič od Panen, ať ho Matka boží spasí,“ a otec kývl, ukázal na obraz a řekl:

„Svěste to, musí pryč. Na jedné zdi prezident a císař být nemohou.“

I když císař byl už jednadvacet let mrtev a starý prezident už nebyl dva roky prezidentem…

A domovník svěsil i císaře.

Když jej podával dolů, štafle se s ním zaklátily víc než při muži s rounem, ale udržely ho i tentokrát. Byl to silný, svalnatý člověk a já si teď všiml, že nějak divně vypadá. Jako by měl jakousi červenou špičatou čepici, jakou nosí skřítci nebo kůzle Roháček, něco jako kápí, a na těle nějaký červený šat, něco jako trikot, takhle jsem domovníka ještě nikdy neviděl, svěsil císaře.

A ač to byl císař, matka pod majákem a hvězdou stála jako socha a mlčela zas. Procesí jako by k ní vzhlíželo marně. V té chvíli však v pokoji opět zazvučelo. Rychle jsem pohlédl ke klavíru. Nestála u něho živá duše, jen zrcadlo nad ním jako by obráželo nehybné korouhve a transparenty. Nebylo pochyb. Ten zvuk pocházel z pokoje babičky, kam jsme teprv měli přijít, a já se trochu zachvěl. Otec se otočil k domovníkovi a pod…