Spalovač mrtvol

2

V dřevěné pokladně u stanu seděl starší tlustší mužík v bílém tvrdém límci a červeném motýlku a prodával lístky. Vchod do stanu byl zakryt rudým závěsem s třásněmi a stál před ním hlouček lidí, který zřejmě čekal, až bude vpuštěn. Pan Kopfrkingl koupil v dřevěné pokladně lístky a pak popošel s drahými k hloučku.

„To bude něco hroznýho?“ zeptal se Mili nejistě, hledě na stan, na malované kostlivce na stěně a na vchod s rudým závěsem s třásněmi, a pan Kopfrkingl smutně kývl hlavou.

„Utrpení,“ řekl tiše chlapci, „ale utrpení, proti němuž má už dnes člověk zbraň. Přece by ses nebál,“ řekl, „vždyť je to jen taková pouťová atrakce.“

Ze závěsu s třásněmi se vysunula ruka s velkými lesklými prsteny… chvíli nehnutě spočívala na rudé látce s prsty roztaženými, jako by je stavěla na odiv, pak závěs odhrnula a zjevila se starší snědá žena v lesklých červeno-zeleno-modrých šatech s velkými náušnicemi a korály, vypadala jako stará indiánka nebo Řekyně a trochu ráčkovala.

„Račte, dámy, páni, vstoupit,“ ráčkovala a hluboce se ukláněla, „též dítka, začíná prohlídka.“

„Je to asi paní majitelka,“ řekl pan Kopfrkingl Lakmé a něžně ji vybídl ke vstupu do stanu.

Ocitli se s ostatními diváky v jakési ohrádce, která zřejmě představovala lékárnu. V slabém žlutém světle visel erb s krouceným hadem, kolem byly malované regály, police a almary s hliněnými džbánky, flašemi z cínu a plechu, pozlacené krabice, soudky s pytlíky, na pultě byla obrovská kniha, váhy, vaničky, pánve, trychtýře a síťky. Za pultem stál starý vousatý muž s dlouhými vlasy, měl černý kabát s opelichanou kožešinou a baret, tváře červené jako růže a oči modré jako chrpy, v pootevřených ústech zuby bílé jako perly, držel váhy s nějakým zbožím. U okénka se skláněla nad hmoždířem žena v haleně a zástěře, pošilhávala k divákům. Před pultem stáli dva středně staří muži, z nichž jeden, velmi krásně oblečený, s rukavičkami a kloboukem s dlouhým pérem, pozoroval, jak lékárník váží, druhý, v černé ošumělé kapuci a kutně, držel v ruce peníz a zíral k ženě u okna. V pozadí mezi regály byl jakýsi výklenek, zakrytý síťkovanou záclonou, a za ní se rýsoval nějaký nehybný stín.

„Dámy, páni, co tu uzříte, je strašná věc,“ řekla majitelka rychle, ráčkujíc, „píše se rok 1680 a Prahou jde hrozná zvěst, že nastává velké umírání, černá smrt, lidu kruté týrání, kterému neujde žádný lidský tvor. Neboť přišlo zlé postavení hvězd a otrávené studně byly, to byla ta přírody a nepřátel lidstva lest, ale lidé ještě žili. V Praze se teprve stahuje k neštěstí, jsme právě v apatyce na Staroměstském náměstí.“ Pak ráčkovala:

„V regálech a almarách vidíte koření na různé nemoce a bolení. Tuhle račte vidět skořici, muškát, šafrán a soudek pepře,“ ukázala majitelka na misky, hrnce, džbánky a prsteny na ruce se jí leskly, „tuhle zase puškvorec, zázvor, síru a zuby vepře. Tuhle je cukr bílý, cukr černý, mýdlo benátské a kmín, tuhle guma, petrolej, kopr vlašský a flašky vín. Zde račte vidět sušené zemské žáby, kožky slepičích …