Myši Natálie Mooshabrové

XVIII

Ten večer šla paní Mooshabrová do pokoje, do chodby a do spíže a snesla všechny nastražené pasti do kuchyně na otoman. V několika pastích byly mrtvé myšky s mastnými vousisky a zrnky bílého prášku na nosech. Paní Mooshabrová je zatím chtěla vysypat do popela v kamnech, pak jít znovu do spíže, přinést talíř se špekem, znovu pasti naplnit, a konečně si chtěla ještě jednou prohlédnout tu krabičku s černožlutým pruhem, červeným nápisem a lebkou se zkříženými hnáty. To všechno chtěla paní Mooshabrová teď večer udělat, když vtom někdo klepl do dveří z průjezdu. Paní Mooshabrová nechala pasti na kanapi, ale talíř špeku ze spíže tedy již nedonesla. S povzdechem šla otevřít.

„Paní Natálie Mooshabrová,“ řekl jakýsi muž v kožeňáku a vyndal cosi z kapsy.

Paní Mooshabrová otevřela překvapením ústa.

„Ano,“ řekl muž v kožeňáku a dal průkaz do kapsy, „policie.“ A paní Mooshabrová si všimla, že za ním stojí ještě jeden.

„My u vás ještě nebyli,“ řekli policisté, když vešli do kuchyně a sňali klobouky. Paní Mooshabrová jim podala židle a řekla:

„Byli tu už dvakrát.“

„Dvakrát,“ řekli policisté, sedli si a klobouky položili na stůl, „to byli kolegové. Jestlipak, paní Mooshabrová, víte, proč jsme přišli,“ rozhlédli se kuchyní, též k otomanu k pastím, a paní Mooshabrová si stoupla ke kredenci a kývla.

„Asi kvůli Wezrovi, Nabuli a kameníku,“ řekla suše, „kvůli mým dětem a kameníku od hřbitovní brány.“

Policisté mlčeli a dál se rozhlíželi kuchyní. Po pastích na kanapi, po okně z mléčného skla, po kamnech a hodinách, a jejich tváře byly zcela nevyzpytatelné. Na rozdíl od prvních a druhých, kteří zde byli, se ani neusmáli.

„Wezr se vrátil z kriminálu, říkáte,“ řekl jeden policista a zpytavě pohlédl na paní Mooshabrovou.

„Z krimi,“ kývla chladně paní Mooshabrová, „na to se mě ptáte pořád. Snad jako byste tomu nevěřili. Snad jako bych lhala.“

„Nikdo vás z toho neviní,“ řekl policista a v kuchyni se rozhostilo ticho.

„Wezr je tedy na svobodě,“ řekl po chvíli druhý policista, „váš syn Wezr.“ A když paní Mooshabrová kývla, zeptal se:

„A byl nedávno zas u vás. Co vám chtěl?“

„Přišel s dcerou a kameníkem pro ty věci, co si sem dali pod kanape.“

„To není významné,“ mávl druhý policista rukou, „co vám chtěl. Co vám říkal. To nám laskavě sdělte.“

„Chtěl, abych vlezla do studně,“ řekla paní Mooshabrová.

„Paní Mooshabrová,“ řekl teď první policista, sáhl do kapsy a vyňal jakýsi blok, „dovolíte, abychom si dneska dělali poznámky. Máme za to, že je to teď třeba.“ A otevřel blok, vyňal tužku a řekl:

„Abyste vlezla do studně?“

„Abych vlezla do studně,“ kývla paní Mooshabrová chladně. „Do koše, že mě spustí dolů, abych tam vzala poklad. A vytáhnou mě zase zpět.“

„O kterou studnu jde,“ zeptal se druhý policista.

„O nějakou zdejší,“ řekla paní Mooshabrová u kredence, „já o žádný nevím. Řekli mi, když nevěřím, ať se zeptám studentů.“

„Kterých studentů,“ zeptal se policista.

„Jedněch studentů, který byli na svatbě dcery Nabule, ale když mě dcera vyhodila, sebrali se a šli taky. Já se jim však před domem schovala, styděla jsem se. Jsou to slušný lidi, ani nevím, kde bydlí, někde v podnájmu ve vile. Jistě o žádný studni neví, to je jen trik Wezra jako všechno.“

„Paní Mooshabrová,“ řekl teď ten policista, co psal na blok, „dovolte jednu otázku. Neohrožoval vás snad Wezr… někdy nějak přímo… na životě?“

„Podívejte,“ řekl druhý, když paní Mooshabrová vytřeštila oči, „zda jste někdy neměla dojem, že… abychom to řekli rovnou bez vytáček… vás chtěl zabít?“

V kuchyni opět zavládlo ticho. Policisté zpytavě hleděli na paní Mooshabrovou a v jejich tvářích se nehnul ani sval. Paní Mooshabrová stála u kredence a kupodivu, sval se teď nehnul ani v tváři její. Po chvíli ticha paní Mooshabrová řekla:

„Předevčírem jsem šla na hřbitov chystat hroby na Dušičky.“

Policista s blokem si dělal poznámky, druhý se vyptával a zpytavě hleděl na paní Mooshabrovou. Pak hodiny u kamen odbily půl devátou a policisté zmkli.

„Paní Mooshabrová,“ promluvil po chvíli opět ten, co psal, „nejdeme vlastně kvůli Wezrovi. Nejdeme kvůli studni, do které vás chtějí spustit, nejdeme ani kvůli hrobu Terezie Bekenmoschtové, kde vyměnili jméno, abyste se lekla. Nezajímá nás dokonce ani, že se vaše dcera rozvedla. Hlavní, proč jsme přišli, je něco úplně jiného.“

„A co tedy,“ zeptala se paní Mooshabrová a přisedla teď také ke stolu, „co tedy…“

„Co tedy,“ řekli policisté, „co tedy. Přišli jsme k vám, abychom zjistili… jak bydlíte.“

V kuchyni opět nastalo ticho. Konečně se paní Mooshabrová na židli probrala.

„Kristepane,“ řekla chladně, „kvůli tomu sem chodíte furt, kvůli tomu jste zde už potřetí. Bydlím tu už padesát let a kdekdo mě tu zná. Správcová Kralcová, Steinhägrovi, Faberovi, co se jim zabil syn, jejich rodiče, to je furt dokola. To se mě teď ještě můžete ptát, kde jsem bydlila dřív, a že jsem byla pár dní hospodyně a chtěla jsem kiosk a prodávat.“

„To všechno víme,“ teď poprvé se jeden policista trochu usmál, „to zjistili naši kolegové. Na to se vás už ptát nebudem. Ani na to, kde jste se narodila, chodila do školy, čím byl otec, matka, jak jste dvakrát byla z Fettgoldingu na výletě na Kočičím zámku a podruhé jste z parku viděla za jedním oknem zámku hajného či sluhu…“ a paní Mooshabrová na židli jen vyvalila oči a mlčela. Mlčela a zírala na policisty a seděla bez hnutí. A policista, který psal, kývl a řekl:

„Ano, ano, je to tak, policie musí vědět všechno. To je, paní Mooshabrová, její úkol. Špatný, řeknete snad, protože se plete do řemesla bohu. Protože ohrožuje soukromí. Slušná policie ho však neohrozí.“

„A v tomto případě,“ řekl druhý, který nepsal, „je to pro vás dobré, že dost víme. Čím víc se dozvíme, tím je to pro vás lepší. Proto jsme přišli. Tak tedy, narodila jste se ve Fettgoldingu v podhůří Černého lesa, dvakrát jste byla na Kočičím zámku. Chodila jste na chrastí do Černého lesa, ale jen na kraj, dále jste se bála. Otec pracoval na dědičných knížecích statcích thálských. Opustila jste Fettgolding dvakrát, jednou, …