Myši Natálie Mooshabrové

IV

Vpravo vedle hrobu položili rakev a za ni na haldu hlíny kytku. Pan Faber zíral do jámy u svých nohou, paní Faberová, vzpřímená a chladná, hleděla kamsi vpřed, v nekonečno pomníků. Vedle Faberů stál jakýsi kostelní sluha a za ním pár lidí, také Steinhägerovi, správcová Kralcová a paní Mooshabrová s velkou černou taškou. Čestné místo mezi lidmi měla vyšší štíhlá žena s jemnou upjatou tváří a s nějakými notami v ruce. Byla to paní Knorringová z Péče o matku a dítě.

Ale lidé nestáli jen za Faberovými a ubohým kostelním sluhou. Na té pravé straně hrobu, kde byla rakev a za ní halda hlíny s kytkou, byla malá ulička a tam stáli tři lidé. Stál tam jakýsi starý v tvrďáku s rozepnutým fráčkem, pod nímž měl vestu a na ní mu visel zlatý řetěz s hodinkami. Vedle něho stála starší buclatá žena v modrém letním čepci, zpod něhož koukaly bujné černé lokny, majitelka krámku na rozhraní hřbitova a parku jménem Eichenkranzová. Vedle ní se vrtěl nějaký hoch v modro-bílém pruhovaném tričku. Paní Eichenkranzová občas vrhla pohled na paní Knorringovou z Péče a přitom co chvíli tahala chlapce za loket.

„Chovej se řádně,“ šeptala a tahala chlapce za loket, „lidi nás sledujou.“

Ale malý pruhovaný Eichenkranz se vrtěl, jednou rukou si za zády hrál s kytkou na haldě hlíny a pomalu ustupoval za matku, jako by se schovával.

„Jseš na pohřbu, je tu paní Knorringová z Péče,“ sykla paní Eichenkranzová na chlapce, „nevrť se a nelez za mě…“

Ale chlapec si toho nevšímal. Stále se vrtěl, hrál si s kytkou za zády a čím dál víc ustupoval za matku.

„Pohřbívají tvýho kamaráda,“ strčila paní Eichenkranzová do chlapce, „dělal hlouposti a vidíš, jak skončil. Za chvilku bude chudák tuhle v jámě!“

V té chvíli se kostelní sluha domodlil a chvíli bylo ticho. Pan Faber stále zíral do jámy u svých nohou a paní Faberová, vzpřímená a chladná, hleděla před sebe v nekonečno pomníků. Pak hrobníci chytili popruhy a začali spouštět rakev. Malý Eichenkranz stál teď za matkou, jak nejvíc mohl, přestal si hrát s kytkou a naposled se zavrtěl. V té chvíli se zavrtěl i starý v tvrďáku s rozepnutým fráčkem a řetězem na vestě, který stál vedle paní Eichenkranzové z druhé strany. Když rakev buchla na dno hrobu, chlapec za matkou pokrčil rameny, dal ruku do kapsy a vyšel na haldu hlíny. A dřív než se mohla paní Eichenkranzová otočit a chytit ho za paži, mihlo se jeho modro-bílé pruhované tričko za hrobem a pak zmizelo v dálce mezi hroby, jako by s nimi splynulo. V té chvíli musila paní Eichenkranzová i starý v tvrďáku vyjít z místa, kde stáli, protože hrobníci s lopatami chtěli házet zem, která byla s kytkou za nimi. A v té chvíli ten starý v tvrďáku vykřikl.

„Ale pomoc,“ vykřikl, „ale pomoc. Lidi, ale pomoc. Já byl…“ hmatal si po kapse a vestě, kde mu visel zlatý řetěz s hodinkami, „já byl vokradenej. Já byl vokradenej.“

„Prosím vás, jste u hrobu,“ řekl kdosi za Faberovými a jeden z hrobníků podotkl: „Chovejte se slušně.“

„To není možný,“ řekla paní Eichenkranzová, červená v buclatých tvářích, s modrým čepcem a loknami, paní Knorringové, když bylo po pohřbu, což bylo vzápětí, a paní Eichenkranzová, Knorringová, pár dalších žen a také starý v tvrďáku stáli poblíž hrobu pod kaštanem na cestě, „to ne. Vždyť vám ty hodinky,“ paní Eichenkranzová se otočila ke starému a ukázala mu na vestu pod frak, „tuhle visí.“

„Ale ne hodinky,“ skučel starý, „ale portmonka. Ale tuhle ze šosu.“

„Ale pane,“ řekla paní Eichenkranzová už dost prudce, „kdoví kde jste ty peníze ztratil. Třeba jste je s sebou ani neměl.“

„Ale depa, měl,“ skučel starý, „ale přece nejdu na hřbitov bez groše. Dyť bych nemoh ani na trolej. Celý dva groše jsem tam měl.“

„Paní Eichenkranzová,“ řekla teď paní Knorringová, vyšší štíhlá žena s jemnou upjatou tváří a s notami v ruce, „pravda je, že se na vašeho syna stížnosti na Péči množí. Ve škole se ztrácejí věci a všichni mají podezření na něho. Neposlouchá, chodí za školu, toulá se.“

„Ale já ho přece neuhlídám,“ zaúpěla prudce paní Eichenkranzová, stále červená v buclatých tvářích, „vždyť mám krám. Nemůžu furt za ním chodit, nemůžu furt hlídat každej jeho krok. Copak můžu vědět, kam chodí? Ale že by krad, to ne. Já jsem byla vždycky slušná, poctivá, od koho by to chyt? To se přece dědí.“

„A co ta vzduchovka, paní Eichenkranzová,“ zavrtěla paní Knorringová hlavou a přitiskla si noty na hruď, „před týdnem mu ji strážník zabavil. Střílel zde na hřbitově ptactvo. Pěnkavy a sýkorky. Není dovoleno střílet na žádné živé cíle.“

„Ale ne pěnkavy a sýkorky,“ vzepřela se paní Eichenkranzová, „ani ne kosy a veverky, veverky, ty už vůbec ne, ty má přece rád. Má rád všechny zvířátka i ptáky. Chtěl jen v zimě střílet vrány, to je přece škodná. Ale stejně žádnou netrefil, koukněte, co jich tu na tom hřbitově je…“ paní Eichenkranzová ukázala kolem sebe na nekonečné řady pomníků a stromů, kde v té chvíli právě nebyla jediná vrána, „vránu netrefil nikdy ani jednu. Vždyť by se ani nestrefil. Nikdy se vrány ani netknul.“

„Paní Eichenkranzová,“ řekla paní Knorringová a přendala si noty z jedné ruky do druhé, „vy se o něho málo staráte. Říkáte, že ho neuhlídáte, že máte krám. Že za ním pořád nemůžete chodit. Že nemůžete hlídat každý jeho krok. Málo se o něho staráte a v tom případě vám ho Péče může vzít.“

„Proboha,“ zvolala paní Eichenkranzová a sáhla si na černé lokny pod čepcem, „jak bych se o něj nestarala? Vždyť já se o něj starám, jak můžu. Vždyť já z něho nespouštím zrak. Vždyť já přece vím o každým jeho kroku. A nají se, vyspí, má všechno, co chce. Tak se někdy nemaj ani děti zlatníků.“

„Paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová a trochu se otočila k paní Mooshabrové, která stála s velkou černou plnou taškou za ní vedle správcové, „paní Mooshabrová. Tento dvanáctiletý hoch zde přítomné paní Eichenkranzové chodí za školu, toulá se a střílí ptactvo. Vy to tu na hřbitově znáte. Znáte to tu líp než pan Smirsch a Landl, víte, koho myslím, ach ne…“ paní Knorringová se náhle opravila, „ty ještě neznáte, jsou na Péči noví. Tak se toho, paní Moo…