Želary

5

Palačinky Žeňa nesvinovala. Na plochém talíři je potřela džemem, ozdobila šlehačkou a pokapala rumem. Honza snědl dvě porce, a to neměl sladké rád. Miloval brambory. Žluté, chutné brambory z horských polí.

Tvrdil, že by byly panskou pochoutkou, kdyby nebyly tak dostupné chudině. Žeňa je dovedla připravit sterým způsobem. Jako kaši, salát, topinky, placky, guláš, cmundu, vařené, pečené, s omáčkami, se zeleninou, s mlékem …

Honza byl kuchyňka, rád vařil za nemocnou matku. Nebývalo to často.

Žeňa si k nim vždycky odskočila, přičichla k hotovému jídlu, pochválila je, řekla: ještě tomu dáme trochu chuť – a bylo z toho něco úplně jiného.

Honza se nestyděl. Uznával Žeňu jako autoritu. Byl jedlík a zejména na saláty si nebral talíř, nýbrž mísu.

Po večeři rozložili na stůl návrhy kostýmů a dekorací.

Anda sešla po špičkách od spící Jiřinky a vyrušila je. Sedla si za stůl, sepjala ruce a začala líčit hedvábné vlásky na polštáři, zaťaté pěstičky, oddychující pusinku … Nechají práce a pozorně naslouchají, ačkoli to znají zpaměti. Jen pro milující babičku je to stále nové a vzrušující.

„Čelo má studené, nepotí se,“ končila teta Anda. Přesvědčila se o tom polibkem. V hloubi duše se o to bledé děcko nepřestávala třást. Chybělo málo a byly by se v životě minuly.

Když přišla Žeňa kupovat Pazderovu loučku, Rosťovy dcery si vůbec nevšimla. Nabídla za pustý kopec se zhrouceným seníkem neuvěřitelnou sumu osmi set korun.

Švec Pazdera umíral na tuberkulózu a jeho stejně stará, udřená žena na zánět ledvin.

K Ženině zděšení zavrtěli hlavami.

„Loučku nemůžeme prodat. Patří Jiřince.“

Tu se Žeňa teprve ohlédla po vyzáblé chudince, majitelce boudy na neplodném úhoru. Jiřinka se stydlivě prohnula.

„Dám za ni tisíc, a ještě si to rozmyslete. Přijdu se zeptat.“ Vycítila, že si to nerozmyslí. Přesto přišla, zamračená a zlostná. Loučku si dávno vnitřně přivlastnila, nedovedla se jí vzdát. Její sny byly bořeny. Propadala zoufalství.

„Řekněte si sami. Zaplatím za tu boudu jako za chalupu. Budu vám to splácet.“

Nevyužili královskou příležitost, jež se jim nabízela, handrkovali se, až

se starý Pazdera odvážil: „Rosťu by sis nevzala?“

Bylo to venku.

Neurazila se. Viděla, jak se otázka těžce prodrala z nemocného hrdla, jak se provinile třásla na jeho promodralých rtech.

Pokusili se oddálit její ne o pár vteřin.

„Možná že se uzdraví,“ tvrdili bez špetky přesvědčení. „Půjde znovu na operaci. A i kdyby … K úrazu přišel ve službě, Jiřinka bude mít sirotčí rentu.“ Zvýšil hlas (mluvili dvojhlasně). „Sedmdesát korun měsíčně.“

Dvouleté děcko za sedmdesát korun kulilo na Žeňu oči.

O ně teda šlo.

„Zítra vám řeknu.“

Šla se poradit s Luckou a následujícího dne řekla své ano.

Ve ztrápených očích zacukala naděje. Najednou byli krásní.

Ženi blesklo v udivené hlavě: Krása má duši.

Mrzák Rosťa s rozedranou dekou na nehybných kolenou při námluvách nepromluvil. Nebyly mu po chuti.

Když bylo vše domluveno, provázel ji starý Pazdera až k městečku, kde bydlila u staré Buchly.

„Něco ti musíme říct, Blaženko, matka a já. Nic neříkej.“

Nic neříkala.

„Prodali jsme kostry.“

„Jaké kostry?“

„Svoje. Aby mohl Rosťa studovat.“

Měla co dělat, aby nevyjekla. Nadechla se a její hlas zazněl přirozeně.

„Co na tom?“

Dokázala to, protože ze všech sil myslela na doktorku v dětské nemocnici.

Jsem levák, paní doktorko.

Co na tom?

„Rosťa nic neví a nic mu neříkej.“

Kývla.

„Lidi nás nemají rádi, že jsme se povyšovali. Jsem švec, matka vyplétačka … A Rosťa je inženýr.“ Přes všechnu ubohost zněla z jeho slov pýcha. Žeňa si uvědomila, že bude paní inženýrovou a zadržela výbuch nesmyslného smíchu. „Ty to jako vzdělaná osoba pochopíš, Blaženko. Já i moje jsme četli rádi poučné knihy a Rosťa to zdědil. Jiřinka bude chytrá.“

„Jistě,“ souhlasila Žeňa vřele. V hlavě už měla jinou věc.

„Dovedla by teta uplést… křesílko?“

„To víš, že dovedla.“

„Houpací křesílko?“

„I houpací. Upleteme ti.“

„Ne, strýčku, já nechci, abyste mně něco pletli, já chci, abyste mě to naučili.“

Pazdera upadl do rozpaků.

„Je to dost těžká robota … teda namáhavá … myslím to tak, že člověk potřebuje určitou zručnost…“

Mluvil dál, ale přestala poslouchat. Tetelila se nedočkavostí. Její srdce dobývala nová vášeň: vyplétaný nábytek.

Bláznivá veselka vzbudila všeobecnou nevoli. Protože Ženiny skutečné pohnutky nikdo neznal a nikdo by jim ani neuvěřil, nemělo podezírání konce. Sedmdesát korun bylo dost. Kdo měl sedmdesát korun a střechu nad hlavou, nemohl umřít hlady.

Ale pro dceru revírního?!

Vyrojily se dohady a oblétaly Ženinu volbu jako mouchy pohozenou kost. Mluvilo se o dědictví po vzdáleném strýci, o vkladní knížce s mnoha tisíci.

Ženi to bylo jedno. V Lucčině škole se odnaučila být otrokem cizího mínění.

Matce hořklo dceřino jméno na rtech, dědeček triumfoval a otec zůstal lhostejný, zajímal se jen o syny.

Ženi jako snaše se nedalo nic vytknout. Staří Pazderovi ozdravěli, a kdyby je bylo mohlo něco zachránit, byla by se o to Žeňa pokusil…